KUTNOHORŠTÍ HAVÍŘI
I.
Za Žižky se dostala Kutná Hora do české správy. Tenkráte prý tam ve Vlašském dvoře razili groše s českým lvem a nápisem na jedné straně:
„Groš českého lidu.“
A na druhé straně s obrazem archy, kalicha a s nápisem:
„Pro slávu Boží bojujícího.“
Tehdá se na novo naplňovalo Libušino proroctví o Horách: Sešlyť po druhé a po druhé se opět povznesly. To zvláště za Jiříka blahé paměti, pak za krále Vladislava Jagelonce.
Nejeden nový couk objeven, nejeden nový důl založen, mnohé šachty prohloubeny a mnohé štoly ve skále vysekány. Tovařišstvo se množilo, doly se havíři jen hemžily, a zbožný jejich zpěv rozléhal se z četných kaven. Požehnání kovu a díla bylo znát i na městě. Hory se vzmáhaly, zvelebovaly. Stavěly se domy a v tu dobu budoval na Horách Matěj Rejsek slavné své dílo, chrám sv. Barbory. V městě zemané se usazovali, cizinci, kupci sem hojně dojížděli; živo a hlučno bylo po všech ulicích a placích a nejšumněji ve Vlašském dvoře, kde úřadovali nejvyšší mincmistr českého království, hofmistr horní, perkmistři, důlní písaři a jiní jeho úředníci, kde také měl svou kancelář královský urburéř, a kdež občas i sám král sídlel.
Pod jejich kancelářemi a pod královými skvostnými pokoji byly sklepy plné drahého kovu i dílny mincířů a pregéřů, kde ze stříbra v hutích vytaveného a v pruty ulitého razili lesklé, české groše.
Hory Kutné kvetly a byly prvním městem po Praze. Tenkráte, za Vladislava II., vzpomněli si Horníci na věrné Čechy, kteří proto, že přijímali pod obojí způsobou, byli před lety od Němců městem tehda vládnoucích do dolů nemilosrdně a většinou za živa vmetáni. I dobývali v starých dolích kosti těch Čechů, nejvíce v šachtě za Kouřimskou branou, aby je poctivě pochovali. Tu také, div divoucí, nalezeno tělo, ač necelé, a to tělo mělo prý tak čistou a líbeznou vůni jako výborná myrrha.
Z toho byl shon a pohnutí po všem městě a jedním hlasem o tom mluvili, že to tělo spočívající již léta letoucí v hluboké šachtě má tu vůni na znamení Boží milosti a že jistě je Chodkovo, Jana Chodka, někdy Kouřimského faráře, který zmučen se svými kněžími byl sem jako sta a sta jiných Čechů uvržen.
Ten podivný nález stal se r. 1492.; po tomto zbožném pohnutí nastalo záhy jinačí vzrušení. Bouřky na Hory uhodily a to z hlubin země, kde vřela nespokojenost, kde chudý člověk dobýval těžkou prací bohatství a blahobyt bohatým a mocným. Lůno země vydávalo tolik rudy, že královská komora mohla míti hojnost stříbra a lid dosti výdělku. Lakota však několika lidí hřešila i na králi i na dělnících. Neposýlaliť horní úředníci všeho stříbra do Prahy a havířům ještě na mzdě utrhovali.
Hluboko v zemi, v pusté tmavé štole, kterou mrkalo zarudlé světlo čadícího kahanu, pracoval havíř v perkytli pilně a neúnavně, lámaje šliglemi a fimolem vzácnou rudu. Jindy konal klidně a stále těžkou tu práci. Nemělť hrubě starostí, leda že někdy v té samotě, v šeru a v mrkavé záři maně ustál, ucho přiklonil, když z nenadání se tím mrtvým tichem ozval cizí hlas, volající ho jménem, táhle a smutně třikrát za sebou, nebo že se ohlédl, nevychází-li z hlubin tmavé štoly „kováříček“ v havířském oděvu, s kahancem u pasu, se šliglemi v rukou, mužíček jiskrných oček, jenž tuze rád kovkopy škádlil, ale také na dobrou rudu vodil. –
Teď měli havíři jiné starosti. Tvrdá panská křivda je hnětla, že jim úředníci za těžkou, klopotnou práci stále na mzdě utrhují. Již sotva polovici bývalé mzdy dostávali, ač na práci jim nijak nepoleveno. Za tu skrovnou mzdu nemohli horníci již náležitě o své rodiny pečovati; leckdes už měli nouzi.
I vřelo v srdcích všech. Stěžovali si navzájem a žádný se netajil tím, nač při díle myslil, na čem se rozhodoval, tak že nemůže dále zůstati, že nemůže a nesmí býti, aby oni chudli a páni úředníci a nákladníci hor bohatli. Také o krále se starali. Viděliť a rozuměliť, co se rudy a ryzího kovu v dolech vytěží, co se čistého stříbra vytaví, a jak ho o mnoho méně úředníci posýlají do Prahy!
Nejprve žádali o nápravu. Ale ani horní úředníci ani šepmistři a starší obce jich nevyslyšeli. Ano ještě přísně proti nim nastupovali. Když se horníci scházeli, aby porokovali o svých stížnostech, rozháněl je městský rychtář se svými biřici nebo žoldnéři z Vlašského dvora. Proto se havíři tajně smluvili a dohodli se, že pošlou posly ku králi, jenž tenkráte meškal v Uhrách na Budínském hradě.
Dychtivě v rozčilení čekali, s jakou se tito jejich důvěrníci vrátí. Doufaliť, těšiliť se, že král až o jejich strastech uslyší, dá alespoň všecko vyšetřit, aby se přesvědčil, aby právo mělo průchod.
Poslové, jak tajně v noci vyšli z Hor, rovněž tak tajně se vrátili. Bylo večer, července měsíce, l. 1496.
Kde kdo chvátal k Vlašskému dvoru, na prostranství před ním. Sběhli se tam všichni mužové, kteří nebyli v dolech, i mnoho žen. Mnozí se již těšili, že páni ve dvoře uslyší divné noviny, po těch že skrotnou.
Páni však neskrotli, ale havíři také ne, ač noviny z Uher byly proti nim. Král pro ně nic neudělal, nic se jich neujal, vždyť havířských poslů ani neslyšel. Nepustili jich k němu. To byla ta zpráva z Uher, které se nenadáli; a poslové doložili, jak jsou všichni u J. Mil očerněni, že jsou u krále v nelásce, že jim tam dvořané řekli, aby raději domů spěchali, aby neuvázli ještě u vězení.
Poslové ani nedomluvili.
Kolem jako když z čistá jasna zabouří. Divoký křik sklamání a hněvu vyrazil ze všech hrdel. Sta, tisíce pěstí se zvedlo a hrozilo proti Vlašskému dvoru, na tisíce hrdel ho klelo a spílalo, tam že jsou buřiči, a lháři, a zloději, že jen utiskovat a očerňovati dovedou.
Když se na cimbuří hradní zdi ukázal důlní písař a chtěl k zástupům promluviti, zahlučela bouře na novo a tak, že se písař na rychlo vytratil. Ani sám mincmistr nepořídil. Když je vyzýval, aby se rozešli, křičeli na něj, ať jim zjedná slyšení u krále, aby se jim stalo po právu, jinak že nechají hor, ať si páni v nich sami dolují.
Všude po městě zavírali dveře a okenice, všude se lekali a trnuli, a celou noc sotva kdo oka zamhouřil.
Bouřiliť havíři po celou noc, rojili se, chystali se na cestu, vyváděli ženy i děti z příbytků, sháněli, svolávali ty z tovaryšstva, kteří byli ještě v štolách a při horní práci.
Ani královští úředníci, ani šepmistři nemohli jim zabrániti, nemohli jich rozehnati. Nestačiliť jejich zbrojní pacholci na tolik tisíc rozvášněných, pobouřených mužů. Ba starší města i páni ve Vlašském dvoře i měšťané byli rádi, že se tovařišstvo klidí; báliť se, že nastane krve prolévání a že město vyhoří.
Jako by temné proudy se valily, tak hrnuli se havíři za ranního šera Kutnohorskými ulicemi pod praporcem, se svým náčiním, mnozí se zbraní, ven ku bráně, a všichni zpívali hlasem, až se okna třásla, píseň: „Věrní křesťané silně doufejte o Kristově večeři.“ Zpívali ji, ač dle nařízení králova nebylo dovoleno ji zpívati pod ztrátou hrdla.
Havíři táhli z města, na šest tisíc jich bylo, táhli, až se zastavili na vrchu Spicberku mezi Malínem a Kankem. Tu se utábořili a tu hned, jak jim starší nařídili, kopali příkop kolem svého ležení a vyhazovali násep.
Na Horách Kutných se stišilo, ale neupokojili se tam. Strach z horníků zůstal a strach, že velká pohroma stihne doly, že zůstanou bez dělníků. A páni ve Vlašském dvoře i šepmistři byli popuzeni tou hornickou opovážlivostí. Chtěli je k práci donutit, chtěli je také ztrestat a pokořit. I psali, rychle psali, a listy pečetili, královi úředníci i šepmistři, a listy jízdním poslům dali, kteří na bystrých koních je roznášeli v různé strany.
Hlasité předčítání