Staré pověsti české

IV.

Praporec sv. Václava zmizel za bouří, jež stíhaly naši vlast, a není paměti, jak za své vzal, za které doby. Jen pověst těší, že nebyl zničen rouhavou rukou, že se nestal kořistí cizích, nýbrž že je ve vlasti a zase tam, kde býval a odkud byl před věky vzat v čas hrozného nebezpečenství na záštitu a povzbuzeni českého vojska: v hrazeném kostelíku Vrbčanském.

Tam však již neodpočívá v bývalé schráně, nýbrž v bezpečnější, ale také nedostupnější: v chlumku pod kostelem, v pevném sklepení na mramorovém stole. Ticho tam; řinčení zbraně umlklo i hrdin hlas. Ale v šero té kobky, jímž svítí zlatý hrot svatého praporce jako naděje v temnotách protivenství, zaléhá shora ohlas bitevních zpěvů: „Hospodine, pomiluj“ a „Svatý Václave, vojvodo české země“ a svědčí, že potomci nezapomněli, že živa v nich odvaha a že neustanou zápasiti pro právo této země a pro jazyk otců.