II.
Nejeden z Chodů tu vykrvácel pro zlatou, starou svobodu, ale nadarmo. Podlehli přesile. Přes sedmdesát ze zajatých rozestrkáno po vězeních v Plzni, v Týně a ve Stříbře, a bili je jako zloděje a tuláky. Ostatní pak Chodové, ves po vsi, voláni, bylo před samými žněmi, do Trhanova na zámek a tam musili všichni, sedláci i chalupníci, na sv. evangelium odpřisáhnouti, že jsou a zůstávají, oni i jejich potomci, poddanými a robotnými lidmi Jeho Milosti urozeného pana Lammingera z Albenreuthu a jeho dědiců, že všichni uznávají neplatnost svých bývalých práv a majestátů a že nařízené jim perpetuum silentium budou zachovávati.
Těžká byla chůze do Trhanova; zamlklí, sklíčení čekali Chodové před kanceláří, až je tam zavolají. Byli juž na mysli skrušeni, a kdo nebyl, dobře věděl, že všeliký odpor je marný. Temným hlasem odříkávali přísahu, nejeden se při tom zajíkl, nejeden hlas se třásl. Důvěrníci jejich, Kozina, Krištof Hrubý a ostatní seděli dosud v Praze v Novoměstské radnici. I na ně páni naléhali, aby slíbili panu z Albenreuthu poddanství. A slíbili, když uslyšeli, co se doma stalo. Ale ne všichni. Jen starý Hrubý nepodepsal a Kozina. Ten pánům řekl:
„Lomikar nás může nutit, habysme robotovali; hale kerak mám říct, že naše právo neplatí? Naše právo platí. Dáme to huž na Boha.“
Ti, kteří podepsali, mohli domů. Draženovský však starý rychtář a jeho synovec Kozina zůstali ve vězení.
Ale Lamminger nebyl ani teď spokojen. Trest, který appelační soud Chodům ustanovil, mu nestačil. Podal odvolání a žaloval ku hrdelnímu soudu. A pochodil dobře. Hrdelní soud rozsoudil, aby Krištof Hrubý, Kozina a Čtverák, jelikož hlavní a nejpřednější buřiči, byli oběšeni, ostatní pak přední Chodové aby stáli na pranýři a odpykali svou odvahu tuhým vězením.
Ve Vídni rozsudek ten potvrdili až na to, že ne tři, ale jeden má býti oběšen. Zatím starý Krištof Hrubý, někdy nejváženější rychtář na Chodsku, zemřel v Pražském vězení. Zbylo rozhodnouti, má-li býti Čtverák nebo Kozina utracen. A soud ustanovil Kozinu, protože byl „velmi výmluvný a tudíž nebezpečný a ze všech nejvíce zatvrzelý, nechtěje o pardon prošiti“.
I převezli ho do Plzně, aby se stalo po rozsudku. Když se blížil den popravy, poručil Lamminger, aby osmašedesát Chodů ze všech vesnic Chodských, každý s malými dětmi svými, přišlo do Plzně podívat se, jak budou Kozinu trestat, aby si pamatovali oni i děti jejich, aby se vypravovalo do kolikátého kolena, jak potrestány odpor a rebellie proti Trhanovskému pánu.
Sám také přijel do Plzně, aby viděl Kozinu umírati. Ten mužně se chystal na potupnou smrt a těšil se tím, že Lomikar u světského soudu vyhrál, ale tam u Božího soudu že vyhraje on, protože jejich věc byla pravá a on že nevinně umře.
V den popravy, bylo 28. listopadu l. 1695., shluklo se v Plzni nesmírné množství lidu domácího a z okolí. Vše se valilo za odsouzeným, za nímž kráčela jeho rodina, jeho krajané, osmašedesát Chodů, většinou vysokých a statných mužů, v pláštích, v kožiších, ale bez čekan. Vedouce děti své kráčeli zasmušile a s lítostí hleděli na nešťastného Kozinu. Dlouhým vězením byl přepadlý, ale šel, vojáky obklopen, pevně a nesl hlavu rovně.
Průvod se valil z města ven. Buben, černým suknem potažený, smutně, stlumeně rachotil a temný jeho zvuk splýval se žalostivým hlasem umíráčku. Za městem na výšině stála šibenice. Kolem ní se vojsko rozestavilo a v prostoře jím uzavřené stanuli radní pánové, úředníci; tu také byli důstojníci na koních, krajský hejtman Hora a jemu po boku Lamminger z Albenreuthu.
Sem do té prostory přivedli Kozinu. Kolem se vše utišilo. Smutným tichem jen vzlyk a pláč Kozinovy rodiny a jeho krajanů se ozval. Sám mladý hospodář, stanuv pod šibenicí, políbil kříž knězem mu podaný, a naposled se kolem rozhlédl, po svých lidech, po zástupu. A v tom uzřel mezi důstojníky na koni také toho, jenž byl příčinou všeho – Lammingera. Kozina se vzpřímil, podíval se mu do tváře a v tom už volal velikým hlasem, jenž se jasným vzduchem mrazivého dne jasně rozléhal:
„Lomikare! Lomikare! Do roka budeme spolu stát před súdnú stolicí Boží! Hin se hukáže, hdo z nás…“
V tom se velící důstojník vzpamatoval. Obnažený jeho kord se zableskl vzduchem, kat podtrhl a Kozinův hlas umlkl. Na vždy. Jana Sladkého, nazvaného Koziny, nebylo na živu.
Na smrt bledý hleděl na něj Lamminger, ale již obrátil koně a jel rychle do města. Chodové a lid kolem klečeli a v pohnutí a rozčilení modlili se z té duše za nebožtíka. Plakali a vzlykali nejen lidé z Chodska, nýbrž i cizí a plni vzrušení opakovali si, jak ten Chod pozval Trhanovského pána na Boží soud.