PRAPOREC SV. VÁCLAVA
I.
V létě zima byla.
To léta od narození syna Božího po tisíci, po stu po dvacet pátého, kdy června měsíce po slavnosti sv. Ducha napadlo sněhu v české zemi a líté mrazy uhodily, tak že na mnohých místech stromoví vyhynulo a v horách potoky přemrzly a ne tenko, ale tlustým ledem. A věc divnější: když pak nastala pravá zima, když všecko bylo sněhem zaváto, letní bouře děsily lidi. To téhož léta řečeného, již koncem jeho, kdy mnozí zaslechli hřímání a viděli znamení blesku před narozením Páně, v čas adventní, a jiní o štědrém večeru. Silně se pak blýskalo v noci dne sv. Štěpána prvomučedníka.
A jen se pak obloha opět zasmušila a visela nízko a těžko, sněhu plná, nad zimním krajem, a již zase ozářila se oslnivými blesky; to druhého dne po novém roce, zrovna při rozednívání. Tu se nebe zas otvíralo a ssinalé, rudé blesky míhaly se ráz na ráz, až přecházel zrak.
Lidé se křižovali, o zlých znameních, o vojně mluvili, žeť jistě bude. Jak by nebyla, když se v knížecím rodě krutě zase přeli. Šly noviny zavátým krajem, šly na hrady a hrádky, do podhradí, dědinami, po klášteřích, že Olomoucký kníže Otík, jemuž říkali Černý, ujel do Bavor, do Řezná, k německému císaři, nepřeje bratranci Soběslavovi knížecího stolce, na který byl Soběslav povýšen láskou národa.
Všude opakovali, všude vytýkali, že Ota, sám přirozený Čech, je hrubě nevěren svému jazyku, že dvoří císaři, že ho prosí o pomoc jeho i německých knížat, že jim slibuje vše, čeho by jen žádali, jen aby ti cizozemci vytrhli na Soběslava a Čechy. Všude čekali, že se tak stane, neboť věděli, že se nedají Němci dlouho zváti, že se poženou do Čech za peníze a za poddanský Otíkův slib a též aby se kořistí obohatili. Všem se pak pohnula žluč, když slyšeli, že císař Lotar zpupnou řečí pohnal Soběslava na soud, aby se zodpověděl, jakým právem přijal knížecí důstojnost v Čechách, tu že jenom on, císař, má právo udíleti; ať tedy přijde a zodpoví se před německým soudem, sice že ucítí moc a meč císaře svaté římské říše.
Ale všem se v očích zajiskřilo, a v radostném souhlase pokřikovali, když zaslechli, co jejich kníže, co Soběslav vzkázal do Němec: že doufá v milosrdí Boží a v pomoc sv. Václava i Vojtěcha, že česká země nebude dána v moc cizinců,
„Nebude! Bohdá nebude!“ všude volali hlasem, rozhodně, a chystali se na vojnu. Pomýšleli, že vypukne až k jaru, až sejdou sněhy a povyschnou cesty.
Znamení blesků nesvítila nadarmo. Ale v tom, za jasné, mrazivé noci ukázala se pojednou na nebi zlověstná hvězda vlasatice. Tiše, hrozivě svítila mezi drobnými hvězdami, v neklidném, třpytivém jejich svitu. Zraky všech se k ní obracely, Všude se starostně tázali, co ta ještě přináší, co znamená. A nazejtří přiletěla zpráva od Krušných hor a udeřila jako hrom z čistá jasna: že Němci již pole sbírají, že císař nebude do jara čekati, že teď už se chystá do Čech.
Od Krušných Hor k Šumavě, po jihu země, dolů až k Vitorazi, na východ až k polským hranicím, jichž střežil hrad Kladský, na půlnoc k lesnému valu hor Krkonoší a dál až do Žitavska, až po Kámen nad Labem, po vší České zemi i po Moravě nastalo horečné pohnutí, válečný ruch, náhlé a kvapné přípravy. Nikdo nedbal mrazů i toho, že chumelice zavívají cesty. Nepřítel se chystal na vpád do země, bylo třeba jí hájiti. A kníže volal do boje, milý kníže Soběslav! Již táhl z Moravy, kde se ujal Otíkova podílu a všude volal do zbraně.
Slyšeli, jak u zemské brány v Litomyšli pod lesem, jak v Chrudimi, jak v Sadské a jinde, cestou i mimo cestu, v kostelích se modlil, jak s lidem se pomodliv k němu mluvil, aby se nebáli, aby se chystali mužsky, že Bůh nedá potlačiti dobrého práva, že on, kníže, císaři povoliti nemohl a nemůže to pro česť země a svou, a všude nadšeně opakovali, co řekl županům a zemanům na Pražském hradě: „Raději bych viděl zhoubu všeho svého rodu, nežli potupu a hanbu svého jazyka.“
A tak všude a rádi snímali se stěn zbraň a zbroj, meče, kopí, mlaty, luky a touly i štíty, bohatší přilbice s nánoskem, kroužkové brně i kožené sukně lesklými plátky pošité, a chvátali každý ke svému župnímu hradu pod korouhev župy. I přibyly houfy ze všech žup, z dalekých, blízkých, přibyly ku Praze, na koních, pěšky, v brni a v přilbách i v kožichách, krznech, v čepicích beráncích, vlčích, rysích a jiných, nestejní v odění, stejně však mužného srdce a bitvy žádostiví. Když se tak shromáždilo vojsko českého lidu, poručil kníže Soběslav kněžím, aby přichystali kopí sv. Václava, jež chováno bylo v kostele svatovítském, aby je nazejtří, jak vojsko vytrhne, vzali s sebou do pole jako záštitu a ochranu proti nepřátelům. Ale když ráno zasvitlo, když kněží a župané, zemané, lid hrnuli se do kostela na hradě, kde měla býti sloužena mše sv., prve nežli by vojsko se dalo na pochod, jediný kníže sám prodléval.
Meškal té chvíle v komnatě se svým kaplanem Vítem, jejž si dal náhle zavolati. Byl kněz Vít muž celý, muž pro svůj jazyk horlivý, zbožný a statečný, knížeti milý. Teď po ránu, oznamoval mu kníže, vzrušen a pohnut, podivnou věc.
„Slyš,“ pravil, „jaký jsem měl této noci sen. Zdálo se mi, že přistoupil k mému loži sv. Vojtěch a poručil mně, abych vzal do války praporec jeho otce, ten praporec že je uschován ve Vrbčanském kostele. Divné to bylo videm, a chci ho poslušen býti. Ale již není prodlení, všichni na mne čekají, a je čas, abychom vytrhli. Vypravíme se hned po mši. Ale ty, kněze milý, učiň mi po vůli; vsedni na kůň a pospěš do Vrbčan přesvědčit se. Vezmi zbrojné s sebou, ať ne jedeš sám. Najdeš-li ten Slavníkův praporec, vezmi jej ve jméno mé a rychle jed za námi, abys nás stihl ještě v čas.“
Statečný kaplan potěšen divným viděním, rozjařen nadějí v pomoc vyšší, ochotně, s radostí a bez meškání vyplnil vůli svého knížete. Nežli bylo po mši, nežli kníže za zpěvu všeho vojska vytrhl do pole, byl již z Pražského hradu. Dva dvorští zemane a několik zbrojných jelo s ním; na rychlých koních uháněli k Českému Brodu, odtud pak dále, mimo Chotouň, rodnou ves Prokopa svatého, jež zůstala v levo, a jeli dále k Vrbčanům vsi. Ta kdysi patřila k velkému panství mocného Slavníka. Nežli pohasl zimní den, vjížděli do tiché, v sněhu zapadlé dědiny.
Nad ní, na mírném návrší pnul se k zardělým nebesům okrouhlý kostel, hrazený vysokým náspem i zdí. Věž v popředí čněla, hájíc jediné brány v ochranné zdi. Tam plebán uvedl knížecí posly hledat skrýše s korouhví sv. Vojtěcha a jeho rodu. Den zhasínal, a šero se kladlo tichou svatyní veskou.
Kněz Vít, družina i plebán klečíce před oltářem tiše se modlili, aby nadarmo nebyla cesta.
Pak rozžehli voskové svíce a hledali, až za oltářem ve zdi uhodili na skrytý výklenek a v tom výklenku na starou rouchu, na hedvábný pruh neširoký, od polovice rozdělený ve dva užší pruhy, s vyšitým znamením hvězdy.
I zaplesali všichni a poklekli za knězem Vítem, jenž padnuv před oltářem na kolena, hlasem velebil Boha, že jim popřál toho známem a naděje vítězství do těžkého boje.
Sotva že sobě a koním popřáli oddechu, již opět vsedli do sedel a chvátali zpět. Nic nedbali noci. Chvátaliť s pokladem, aby v čas dojeli vojska. Pádili tichou, mrazivou nocí, bez hluku v sypkém sněhu jako vidění, pádili pod jasným nebem, s něhož dosud tiše a hrozivě svítilo zlověstné znamení v mihavém, třpytivém svitu nesčetných hvězd.
Hlasité předčítání