BOŽÍ SOUD
I.
Důležitou cestu, vedoucí Šumavským hvozdem od Domažlic do Němec, opatrovali od nepaměti Chodové, lid jadrný, otužilý, mysli udatné. Vesnice jejich: Lhota, Pocínovice, Kýčov, Medákov, Tlumačov a Stráž, Újezd, Draženov, Postřekov, Chodov a nynější městys Klene, někdy na samém kraji královských pomezných lesů, rozkládají se v nížině i na výšinách a jsou roztroušeny pruhem asi šesti mil dlouhým podél hranic při důležitých stezkách a přechodech.
Chodové, staročeští hraničáři, chodili po hranicích a dbali, aby sousedé Němci hranic neztenčovali, hvozd český bez práva nemýtili, v něm nelovili a vůbec aby se v něm pychu nedopouštěli. V čas nepřátelských vpádů hájili těch stezek a cest, překopávali je, sruby při nich stavěli, záseky dělali, a bojovali ve všech těch bojích a bitvách, které kdy v jejich okresu a okolí byly svedeny.
Dobrou družkou jim byla čekana, za pozdějších dob ručnice dlouhá a krátká, za spolehlivé pak společníky měli velké silné psy. Zbraň nosili vždy i za dob, kdy ostatním obyvatelům našeho království zbraň dovolena nebyla.
Kdykoliv se český král ubíral jejich končinami, vítali ho Chodové ve zbrani pod hlavním praporem svým; byl bílý a měli na něm ve znaku psí hlavu. Uctivše pána svého po starodávném obyčeji soudkem medu, provázeli ho jako čestná stráž horami přes hranice.
Za své těžké a často nebezpečné služby požívali Chodové zvláštních výhod a práv. Od jakživa byli lidem svobodným, a kromě svého krále neměli žádné vrchnosti. Robot a jiných poddanských služeb nekonali, lesů, jichž chránili, užívali volně, a také v nich volně honili.
Měli svůj vlastní soud ve svém hradě v Domažlicích. V čele toho soudu byl „chodovský rychtář“ ustanovený králem. V Domažlickém hradě chovali svůj prapor, pečeť a privilegia, jež jim udělili králové Jan Lucemburský, Karel IV., Václav IV., Jiří Poděbradský a jiní.
Naposled konali Chodové svou službu vojenskou osudného roku 1620. zdělavše na bavorském pomezí záseky na příležitých místech. Tenkráte naposled se ozývalo hlubokým hvozdem Šumavským volání chodských stráží, tenkráte naposled vlál nad hlavami českých hraničářů bílý praporec s černou obrubou, zdobenou psí hlavou.
Pak přišla bělohorská bitva.
Záplava obecné zhouby stihla také pohorské zákoutí volného Chodska. Čtyřicátého dne po exekuci staroměstské postoupeni jsou Chodové zápisem Karla z Lichtenštejna na místě císařově Volfu Vilému Lammingerovi svobodnému pánu z Albenreuthu, jenž byl jedním z císařských komisařů hrozné truchlohry dne 21. června 1621.
O devět let později prodáni jsou Chodové témuž Lammingerovi v úplný, dědičný majetek za 56.000 zl. Nový pán nechtěl uznati a neuznal jejich svobod a privilegií a nakládal s nimi jako s lidem robotným a poddaným. Ale stateční Chodové nemlčeli a nechtěli se jen tak, bez boje vzdáti své svobody a svých výsad po otcích zděděných. I soudili se s novou vrchností, které nechtěli uznati. Soud trval dlouho. Volf Vilém Lamminger zatím zemřel a pře skončena teprve za jeho syna Maximiliana, jenž vyhrál.
Chodům dodán rozsudek, že se jejich žádost jednou na vždy odmršťuje, jejich privilegia že jsou neplatná, jim pak samým že se pod přísnými tresty ukládá perpetuum silentium. To bylo r. 1668.
Rozsudek ten Chody hrubě zarazil a za dlouhý čas bylo v jejich končinách ticho hrobové. Ale ticho to přece nebylo věčné. Chodové nezapomněli na svá privilegia, na svou bývalou svobodu a jako nejvzácnější poklad chovali jejich důvěrníci staré listiny od českých králů předkům jejich dané. Dokud ty měli, dotud věřili, že není všemu konec, že se mohou pořád ještě hlásiti o své právo.
Než Trhanovský pán zvěděl, čím se „Chodováci“ těší. Proto poručil, aby mu ty staré listiny vydali. Ale tím byli Chodové ještě více utvrzeni, že majestáty jejich dosud platí. Proč by je pán jinak chtěl! A tak neuposlechli, listů nevydali. Tu Lamminger násilím pohrozil a také násilím Chodská privilegia vydral, v Újezdě, kdež byla na ten čas ukryta. Ale všech přece nedostal. Dvě listiny, a to ty nejdůležitější Chodové uchránili, a také pak začali při s Trhanovským Lomikarem, jak Lammingerovi říkali.
Nejprve poslali do Vídně deputaci k císaři, r. 1692. Došly pak noviny, že císař přijal posly vlídně. Mysl Chodů se tím povznesla, důvěra jejich, že právo jejich zvítězí, se utvrdila; prve nežli byl rozsudek vyhlášen, odepřeli Trhanovskému pánu všechny služby a nechodili na robotu. Lamminger na ně žaloval a vylíčil všechno jejich jednám jako buřičské a nebezpečné, tak že byl na Chodsko vyslán Plzeňský krajský hejtman Hora.
Chodové ze všech vesnic byli svoláni do Trhanova, panského sídla. Zámecký dvůr bělal se šerkovými župany Chodů. Stáli tu hustě, muž vedle muže; těžký, černý širák vedle širáku, sem tam beranice, čapka.
Všichni dychtivě očekávali, co jim krajský hejtman ohlásí. Veliká většina jich nadála se jistě veselé noviny, že pře jejich příznivě vyřízena.
V okně nad nádvořím zjevil se posléze pán v dlouhé, kadeřavé vlásence, v kabátě zlatem vyšívaném. Byl to krajský hejtman. S ním přistoupil k oknu jeho úředník a ten přečetl Chodům dychtivě již čekajícím úřední vyřízení: Ze svých práv již dávno pozbyli, že jim bylo nařízeno perpetuum silentium, toho že nedbali a tím se provinili, a proto že trestu zasloužili. Nicméně že jim bude odpuštěno, jestliže všeho nechají a budou-li své vrchnosti poslušní.
Chodové byli tím rozsudkem strašlivě sklamáni. Div že se na Lammingera neobořili. Jak smýšleli, pověděl té chvíle mladý sedlák z Újezda, Jan Sladký, řečený Kozina, jenž se nad jiné horlivě chodských práv zastával. Řeklť krajskému hejtmanu do očí, že nevěří tomu, co jim bylo čteno, poněvadž je proti všemu právu.
A tak neposlechli a při o své svobody vedli dále. Stížnosti jejich odkázány k novému šetření do Prahy k appelačnímu soudu a zároveň nařízeno, aby poslali sedm schopných a řádných důvěrníků k témuž soudu do Prahy. Vedle starého Krištofa Hrubého, rychtáře Draženovského, byl mezi nimi Jan Sladký, Kozina, nejpřednější. V Praze však u soudu appelačního nejednali s nimi o starých privilegiích, nýbrž o neposlušnosti vůči Lammingerovi a výtržnostech, které v jeho zprávách a žalobách náramně vzrostly. Chodové zas dovolávali se svého práva. Na důkaz jeho ukázali ty dva důležité zachované majestáty. Ale soud ustřihl u listin pečetě a pergamen rozstřihl, dokládaje, že to vše již nic neplatí, a žádal na těch sedmi důvěrnících, aby se poddali, a Lammingerovi, jelikož své vrchnosti, přísahali poslušnost a věrnost. Když tak neučinili, uvěznili je.
Zatím Lammingerův správce Koš, jednaje po přání a vůli svého pána, podráždil násilným jednáním Chodské sedláky tak, že se na něj i jeho sluhy obořili. Násilně totiž vrazil v Dražinově do statku Krištofa Hrubého, aby se tam zmocnil některých psaní od poslů z Vídně sem poslaných. Když rovněž tak chtěl v Újezdě učiniti, shlukli se proti němu. Správce Koš poručil panským myslivcům ve svém průvodě, aby střelili do lidu. Újezdští však Chodováci myslivce odzbrojili, panského purkrabí zajali, a správce Košstěží jen ujel na svém koni. To byla voda na Lammingerův mlýn. Ihned si vyžádal vojsko. A vojsko skutečně přitrhlo. Nejprve do Ujezda.
Újezdští opustili ves prve, nežli vojáci přišli, a shlukli se v lesích u Hamrů. K nim tam přišli Chodové ze sousedních vesnic. Odtud však ustoupili vojenské přesile do Pocínovic. A tu se strhla bitka mezi nimi a vojskem, je stíhajícím.
Hlasité předčítání