II.
Před časy, je tomu více nežli tři sta let, vracel se jednou na podzim primas Židovského města, Rabbi Jizchak, do Prahy. Jel z nějakého venkovského města, kdež byl za svým řízením. Musil také kus lesem. Poněvadž se tu nevyznal a kočí také ne, zajeli na křižovatce na nepravou cestu a zbloudili. Poznali to dosti záhy, ale na pravou se nemohli a nemohli dostati.
Bylo již za soumraku, a v pustém lese rostla tma valem v ní zanikla všeliká stezka i cesta. Ale vtom se před nimi kmitlo modravé světlo, dál, mezi stromy. Jen je shlédli a již stáli. Koně sami se zastavili. Byli nepokojní, stříhali ušima, frkali, pak se začali vzpínati, to jak to světlo před nimi rostlo v radou zář, v celou záplavu.
I na kočího padl strach. Jen primas nepozbyl mysli, kočímu poručil, aby zavázal koním oči, aby tu počkal, on že se půjde přesvědčit. I šel mezi kmeny přímo k té záři, až stanul na neveliké pasece a tu spatřil divoucí věc: velikou, velikánskou hromadu zlatých a stříbrných peněz. Dva pídimužíci, oba šedých brad, brali z té vysoké kupy zlata a stříbra a plnili jím měšce.
Oba byli do té práce tak zabráni, že si primasa ani nevšimli. Ten se na ně chvilku díval, pak se optal, komu ty váčky naplňují. Jen to řekl, a již se jeden z těch trpaslíků na něj zaškaredil a zlostně řekl:
„Tobě ne!“
A byl ten tam. A na ráz také zmizelo zlato, zmizelo stříbro na hromadě i všecky ty měšce již plné. Jen několik pohozených zlaťáků se blyštělo na zemi. Druhý pídimužík však zůstal, a toho se zvědavý žid opět ptal, komu plnili ty váčky.
„Tobě ne!“
„A tak, prosím, komu?“
„Jednomu z tvého lidu,“ odvětil trpaslík a dodal: „Ale neměl jsi se ptáti. Přerušila tím naše dílo a tím jsi mu ublížil.“
„Kdo je ten šťastný člověk? Prosím tě, nemohl bys mně povědět?“
„Nesmím.“
„Když ne jméno, tak alespoň jak vypadá, nějaké znamení …“
„Nesmím nic!“
„Tak prosím jenom tu maličkost, kdy, jako kterého času ten poklad dostane.“
„Až se vdá tvá dcera.“ Primas se zarazil, ale již opět na novo naléhal: „Dcera? Má dcera?! A co by mé dceři bylo do toho?“
„Ani bys nepomyslil.“
„Takový poklad! Šadaj! A já nic! Tak dovol alespoň, abych si tu ty zlaté se země sebral.“
„Dáti nesmím nic,“ odepřel pídimužík přísně. „Ale chceš-li, vyměň si je…“
Tak se stalo. Primas položil tři dukáty a kleknuv sbíral tři zlaťáky trpaslíkovy různo ležící. Jak po té povstal, neviděl nic. Zář shasla, pídimužík zmizel, kolem tma pustého lesa, jímž hučel studený, noční vítr. Rabbi Jizchak se rychle otočil a pospíchal odtud. Kočímu nepověděl, co viděl, cosi mu namluvil, a pobízel ho, aby jeli. Koně se již nebáli a divná věc, šli jistě, a za nedlouho se kolem vyjasnilo. Vyjeliť z černého lesa a byli na pravé cestě. Pak už jeli pořád volnou krajinou, a jeli celou noc, až za jitřního šera dojeli ke bráně Židovského města.
Rabbi Jizchak přivezl si z cesty velikou starost. Kdo ie ten přešťastný člověk, jenž podědí takové nesmírné bohatství, a co mínil ten trpaslík tím, co pověděl o jeho dceři. Přemýšlel, ty tři dukáty z lesa prohlížel, bádal, ale nadarmo. Palčivá zvědavost nepřestala ho mučiti. Konečně mu připadlo, že snad nějakým zjevením, nějakým znamením by se mohl dopátrati jistoty. I zabalil trpaslíkovy zlaťáky do papíru, každý zvlášť, a jeden z nich hodil s okna na ulici.
Sám zůstal na číhané, aby zvěděl, kdo ten peníz sebéře. Dost lidí chodilo ulicí kolem primasova domu, vzhůru, dolů, ale žádný se po papírku ani neohlédl. Už byl den na sklonku, již chtěl primas poslati pro peníz, v tom přiběhl jakýsi klučina otrhaný a dost umouněný, okamžik se plaše ohlížel, pak náhle – skok – přímo k dukátu a již s ním uháněl.
Primasa zamrzelo, že by takový smolík a otrhánek měl nabyti toho pokladu. Než utěšil se, že to přece není žádná jistota. Nazejtří pak hodil druhý zlaťák v papírku na ulici a zase čekal a číhal. A zase po celý den lidé kolem chodili, papírku si nevšimli, zase na večer přiběhl týž klučina, sebral peníz a odběhl. A tak i třetího dne s třetím dukátem.
To již nebylo náhodou, samo sebou. To bylo určité znamení. Primasa hrubě netěšilo, než viděl v tom vyšší řízem. Jen to chtěl ještě věděti, jaký ten chlapec je. Proto poručil, aby bylo po všem Židovském městě vyhlášeno, že on, primas, ztratil tři dukáty, aby mu je ten, kdož by je nalezl, poctivě navrátil. Mešores to sotva ohlásil, a již přiběhl k primasovi ten chudý hoch. Nesl dukáty, ale jen dva; prosil za odpuštění, ten třetí že dal matce do obchodu a matka že ho zase pořádně odvede, jen co si něco vydělá; že by byl všechny tři ihned vrátil, ale nevěděl komu. A pak že jich tak podivně nabyl, že měl po tři noci živý sen, aby šel k primasovu domu, že tam najde v papírku dukát.
Rabbi Jizchak užasl a již nepochyboval, že ten chudý chlapec, Mordechai se jmenoval, syn chudého žida Saluma Maizla, je ten vyvolený dědic. Pochválil ho za jeho poctivost, dal mu ostatní dva dukáty a vyzval ho, aby u něho zůstal, že ho bude šatit, že ho dá učiti jako svého syna. Mladý Mordechai se zaradoval, ale hned děkoval, že nemůže, matka že je celý den v krámě, a otec že je slepý.
„Je sám a nemá nikoho, kdo by ho vodil ze synagogy. Chodí tam třikrát denně,“ doložil chlapec. „Zaplatím mu vůdce,“ nabízel primas. „Cizí ho nikdy tak neobslouží, jako vlastní.“ A mladý Mordechai nezůstal. Za nějaký den došel primas k jeho rodičům a nabídl jim, aby svého syna k němu alespoň posílali, každý den na několik hodin, že jim ho dá vychovati do obchodu, aby měl lepší živobytí nežli oni.
„Chlapec váš se mi líbí,“ pravil, „je hodný a zůstane-li tak, dal bych mu i svou dceru za manželku.“
Šalum a jeho manželka potěšení již návštěvou bohatého primasa ustrnuli, a v radostném pohnutí nechtěli ani svému sluchu věřiti. Vděčně přijali primasovo nabídnutí a svatosvatě slíbili, že prozatím nikomu nic nepovědí, jak si toho Jizchak přál.
Tak se dostal patnáctiletý Mordechai Maižl do domu primasova. Denně však vodil svého otce do synagogy a také své matce pomáhal jak mohl. V učení a v obchodě prospíval znamenitě, a když mu bylo dvacet let, oženil ho Rabbi Jizchak se svou dcerou, která si mladého Maizla upřímně zamilovala.
Sotva že minulo sedm dní po svatbě, dal primas zapřáhnout a vyjel z Prahy. Mladého zetě vzal s sebou a zavezl ho do onoho lesa, kde před šesti lety měl tak podivné vidění. Maizlovi však neřekl, proč tam jede, že pro vaky zlata a stříbra. V lese prodleli po celou noc, až do úsvitu. Nic však nespatřili, ani záře, ani trpaslíků.
Rabbi Jizchak vracel se nespokojen do Prahy. Ne však bez naděje. Nadál se, že po druhé budou šťastnější. Ale nebyli. Ani po třetí, když zajeli do toho lesa. Po čase znovu se tam primas vydal i se svým zetěm, jemuž však do té chvíle nic nezjevil. Ale ani tentokráte nepochodil. Již nabyl primas přesvědčení, že vše, co tenkráte viděl, bylo pekelné mámení, že ho ďábel ošidil, aby provdal dceru za takového chudáka. To primasa hnětlo velice.
A pak už nemohl své mrzutosti ani utajiti. Zeť, kterého jindy tolik vynášel, se mu nelíbil, a již mu to starý žid dával na jevo. Jednal s ním čím dále tím chladněji, pak až příkře. Mladý Maizl to těžce nesl; posléze se odhodlal, že odejde z domu primasova, kdež byl patrně na obtíž. Mladá jeho žena mu nebránila, a tak se vystěhovali.
Mordechai Maizl převzal matčin obchod železem a zvelebil ho záhy tak, že byl jedním z nejpřednějších v Židovském městě, ano v celé Praze. Mladý kupec se přičinil a Pán Bůh dal požehnání. Mordechai Maiz stal se záhy zámožným; nezpyšněl však a nezatvrdli se ve svém srdci. Na chudé pamatoval vždy, rozdával hojné almužny a dary, a ujímal se nevinně schudlých a zadlužených, jež z vězení vykupoval. I stalo se, že jednou v létě, bylo přede žněmi, přišel k němu do krámu nějaký sedlák, kterého neznal. Sedlák si vybral náčiní z brusu nové, kosy a srpy, ale dodal hned, že teď přede žněmi nemá peněz, aby Maizl byl tak hodný a zboží to mu uvěřil. A Maizl, jemuž se zdál sedlák v pravdě poctivý, dal mu ty vybrané věci na dluh. Sedlák tím potěšen, pravil:
„Nu, věru, jsi hodný člověk, že mně neznámému věříš. A víš-li co, mám doma starou, železnou truhlu, tuze těžkou. Nemohu jí otevřít, dost jsem se namáhal. A nepotřebuju jí. Tu ti přivezu a dám na dluh.“ Třetího dne přijel s truhlou. Byla skutečně velmi těžká a vážila tolik, že sedlák jejím železem nejenom svůj dluh zaplatil, ale ještě něco na hotovosti dostal.
Pozdě na večer chtěl Maizl železnou truhlu otevřití. Ale jen dláto založil, jen kladivem uhodil, a víko samo odskočilo a se vymrštilo. A pod víkem! Maizl žasl, trnul, jako oslněn hleděl na spoustu zlata a střída, jehož byla železná truhla plná. Mladý kupec se tradoval, než ihned se vzpamatovav, spustil víko, truhlu zavřel, a žádnému nic neřekl, ani své ženě. Čekal den, týden, měsíc, že sedlák se rozpomene a že přijde pro svůj poklad. Ale měsíce míjely a nikdo nešel, nikdo se nehlásil. Maizl sedláka neznal, ani neoděl, odkud je. Když pak minul rok, počal Maizl pokladu užívati jako svého.
První, co učinil, bylo, že došel k vrchnímu rabínu a odevzdal mu velkou částku peněz, aby za ně vystavěna byla nová synagoga. Vyhradil si však, aby se nikdo nedověděl, že on ty peníze na stavbu věnoval. Než když stavba byla dokonána a nová modlitebna vysvěcována, prohlásil rabín“ veřejně přede všemi v nové synagoze, kdo ji vystavěl, a ukázal na Mordechaia Maizla, stojícího skromně v koutku.
Všichni se k němu hrnuli, blahořečili mu a blahopřáli. První ze všech byl Rabbi Jizchak, jeho tchán. Ten se nyní s ním usmířil, a když se mu zeť svěřil, jak bylo se sedlákem, jak s jeho železnou truhlou, řekl mu primas na jisto:
„Sedláka nečekej! Toť byl jistě jeden z těch trpaslíků.“ A teprve nyní vyjevil svému zeti, co se mu před lety stalo v tom lese a proč tam po svatbách i později jezdili.
„Kdo by se nadál, že se to takhle vyplní,“ zvolal Rabbi Jizchak. „Takhle, tak podivně! Ale buď Sadaj pochválen na věky věků!“
Mordechai Maizl zůstal boháčem až do smrti. Nebyl však lakomcem, nýbrž přál stále svým souvěrcům a mnoho dobrého jim prokázal.
Synagoga, již svým nákladem vystavěl, slově po dnes po něm. Kromě ní zbudoval v Židovském městě radnici, lázně pro ženské, chudobinec a sirotčinec židovský, a že křivolaté, blátivé a špinavé uličky a ulice Židovského města byly vydlážděny, jest také jeho dílo. Také hřbitov rozšířil a vždy a všude na chudé pamatoval. Tak činil až do své smrti, kterouž sešel r. 1601.ké, blátivé a špinavé uličky a ulice Židovského Města byly vydlážděny, jest také jeho dílo. Také hřbitov rozšířil a vždy a všude na chudé pamatoval. Tak činil až do své smrti, kterouž sešel r. 1601.
Hlasité předčítání