III.
Za panování Rudolfa II. žil v Židovském městě Pražském Rabbi Jehuda Löw ben Bezalel, muž vysoce učený a zkušený. Byl vysoké postavy a proto mu říkali „veliký rabbi“. Vyznal se znamenitě nejen v talmudu a kabbale, ale také v mathematice a hvězdářství. Nejedno tajemství přírody, jiným skryté, bylo mu povědomo a dovedl leccos divného, tak že lidé žasli nad jeho kouzelnou mocí.
Pověsť o něm šla široko daleko a pronikla také nahoru do hradu sv. Václava, ke dvoru Rudolfa krále. Jeho dvorský hvězdář Tycho de Brahe vážil si učeného Jehudy Lówa; sám panovník seznal ho podivným způsobem.
Kdysi jel z Hradčan na Staré město v komorním voze v průvodu jízdných dvořanů. Bylo to zrovna, když vydal rozkaz, aby všichni židé se vystěhovali z Prahy. Rabbi Löw šel tenkráte ke dvoru prosit za souvěrce; ale nepořídil, neboť ho ke králi ani nepustili. Nyní na něj čekal a to zrovna prostřed kamenného mostu, neboť měl bezpečnou zprávu, že tudy pojede.
Když lidé shlédli na mostě královský, nádherný povoz se čtyřmi koňmi v krásném, leskle kovaném řemení a skvělý průvod na koních, volali na rabína, aby se klidil z cesty. Než Löw stál, jako by neslyšel, zrovna v cestě královskému kočáru.
Tu se již lidé na učeného muže osopovali a již po něm házeli. Kameni a bláto po něm metali a kvítí na něj padalo, na jeho plášť, hlavu a k nohám jeho.
V tom dojížděl královský povoz. Rabín se však ani na krok nehnul z jeho dráhy. A koně ho nezajeli, nýbrž sami se před ním zastavili, ač jich kočí nezarazil.
Tu teprve se hnul rabbi a kráčel s obnaženou hlavou, růžemi a jiným kvítím k vozu, kdež pokleknuv prosil krále o milost pro své souvěrce. Král jeho zjevem a tím, co se tu stalo, překvapen, poručil mu, aby přišel na hrad. To byla veliká milost.
Druhé pak dosáhl v královském sídle, kdež s prosbou dobře pochodil.
Židé nemusili do vyhnanství a jejich rabbi Löw byl od té doby nejednou pozván na hrad ke králi, jemuž mnohou chvíli ukrátil svým kouzelnickým uměním. Jednou si přál král Rudolf, aby mu Rabbi Bezalel ukázal arciotce Abrahama, Isaka, Jakuba a syny Jakubovy. Rabbi váhal, posléze však slíbil, že vyplní přání svého panovníka, jen o to že prosí, aby se nikdo ani neusmál, až se objeví posvátné postavy patriarchů.
Král a dvořané shromáždění v odlehlé síni slíbili a dychtivě hleděli do hlubokého výklenku u okna, kdež v šeru stál vážný, veliký Rabbi. Ale již zmizel jako by v mlze, a z šedého mračna vynořila se vysoká postava starce v nadlidské velikosti, v řasném rouše, samojediná, jasně osvětlená. Zjevila se, velebně se nesla před očima všech, až náhle zanikla, jakoby zhasla v šedém mraku. To byla podoba Abrahamova. Za ním zjevil se Isak, pak Jakub a synové jeho, Juda, Ruben, Simeon, Izachar a ostatní, zjevovali se jeden po druhém, a král a dvořané tiše a vážně hleděli na předky židovského národa. Až tu z mraku se vynořil také Jakubův syn Naftalín, muž ryšavý a pihovatý, jenž rychle kol klusal, jako by nechtěl zmeškati, jako by ostatní honil. A tu se král smíchu neubránil. Ale jak se král zasmál, zmizel i mrak a všecko vidění, a již hlučely prostornou síní výkřiky úžasu i hrůzy.
Dvořané vyskakovali ze svých sedadel a všichni hleděli a ukazovali vzhůru k malovanému stropu.
Pohnul se, patrně se ssedal, klesal víc a více. Vysoký sál byl nižší a nižší. Dvořané na smrt bledí chtěli ke dveřím, ale nemohli z místa. Byli jako přimražení. Všichni křičeli na Bezalela, i král na něj volal, ať zastaví strop.
I vystoupil rabbi z výklenku, vztáhl své ruce a říkal cosi. Nežli doříkal, klenba se zarazila a již se pak nebila. Král již o další zjevení nedbal. Chvátal ven a za ním všichni dvořané.
Strop se však do své výše nevrátil. Kam se až snížil tam zůstal. Král pak už nikdy do té síně nevkročil, navřeli její dveře a tak zavřenou zůstala napořád.
Rabbi Löw ben Bezalel neupadl v nemilost pro tuto příhodu. Ano stalo se, že i sám král Rudolf ho navštívil v jeho domě. Takové cti se Židovskému městu ještě nedostalo. Ale rabbi Löw byl za ni také vděčen a z vděčnosti způsobil svému králi a pánu nemalé překvapení.
Löwův dům vypadal nevzhledně. Byl starý a málo výstavný. Ale jakmile král s dvořany vstoupil nízkými dveřmi do síně, počal žasnouti. To nebyla síň obyčejného domu, to byla uměle klenutá, malovaná a štukem zdobená místnost knížecího paláce. A schody vedoucí na mazhaus, jinde dřevěné, leskly se mramorem, pokud jich nezakrývaly drahé koberce. A nevešli jimi na sousedský mazhaus, ale do nádherné síně, zdobené obrazy a vzácnými čalouny. Postranními pak, otevřenými dveřmi bylo viděti do řad bohatých komnat, a jedněmi také na otevřenou galerii vlašského díla.
Rabbi Löw provázeje uctivě krále uvedl ho s dvořany také do velké komnaty, kde bylo prostřeno, a prosil ho, aby ráčil přijati jeho pohostinství. I zasedl král ke stolu a rabbi uctil jej a všechny průvodce jeho takovou hostinou, že vyrovnala se tabuli královské. Král, zabaven tím čarovným uměním, kterým si Löw svůj nevelký dům rozšířil a tak skvostně vyzdobil, zdržel se tu drahnou dobu a odešel pak velmi spokojen. Přízeň svou a milost dal pak učenému rabínu nejednou na jevo. A ten, aby se zachovala památka na návštěvu českého krále, dal na svůj dům vytesati lva vedle svého znamení, vinného hroznu.
Ještě větší však div nežli ty Hradčanské zjevy arci-otců byl gólem, sluha Jehudy Löwa. Mocný rabbi si ho sám utvořil z hlíny; oživil ho pak tím, že mu vložil do úst „šem“.
Golem pracoval za dva. Posluhoval, vodu nosil, dříví štípal, zametal a vůbec vykonával všecky hrubší práce. Při tom nejedl, nepil a nepotřeboval odpočinku ani oddechu. Ale pokaždé, když šabes nastával, v pátek podvečer, kdy všeliká práce měla přestátí, vzal mu rabbi „šem“ z úst; gólem na ráz ztuhl, nehnul sebou a stál jako panák v koutě, mrtvá hlína, jež po šabesu ihned oživla, jakmile rabbi vložil do otvoru úst kouzelný „šem“.
Jednou však Löw ben Bezalel, chystaje se do staré-nové synagogy zasvětit šabes, zapomněl na golema a nevyňal mu „šem“ z úst. Ale rabbi jen vešel do modlitebny, jen začal žalm, a již přiběhli za ním lidé z jeho domu i ze sousedství, všichni vyděšení a s hrůzou, uřvaně, jeden přes druhého, oznamovali, vykřikovali, co se děje, co se stalo, gólem že doma zuří, že nesmí nikdo k němu, že by každého zabil.
Rabbi okamžik váhal; nastávalť šábes, žalm již začal. Všeliká práce, každičké, sebe menší namáhání bylo od té chvíle hříchem. Ale žalmu, jímž se sobotní den zasvěcuje, ještě nedoříkal, nenastala ještě pravá chvíle šabesu. Vstal a chvátal do svého domu. Ještě nedošel a již slyšel temný hluk, dunivé rány. Když vstoupil, ostatní šli ze strachu kus za ním, spatřil ohavnost spustošení: rozbité nádobí, rozmlácené, zpřevrácené stoly, židle, truhly a lavice, rozmetané knihy. Tu již dílo zkázy golem dokonal. Té chvíle „pracoval“ na dvorku, kde ležely již slepice, kuřata, kočka i pes, vše pobito, a kde právě trhal ze země lípu hrubého kmene. Byl všechen rudý, a černé kudrny mu lítaly kol čela i tváří, jak vyvracel strom, jako by nějaký v plotě kůl.
Rabbi šel přímo k němu; hleděl na něj upřeně a ruce měl vztaženy. Golemem škublo, vyvalil oči, jak se ho mistr dotkl, a hleděl mu vyjeveně do očí, jako by přikován mocným jeho zrakem. A v tom mu sáhl rabbi mezi zuby a jedním hmátnutím vytrhl z úst čarovný „šem“.
Golema jako by podťal. Na ráz se svalil na zem a ležel bez vlády, již jen jako hliněný panák, mrtvá hmota. Všichni židé kol, staří i mladí, zkřikli radostně a plni teď odvahy přistoupili k padlému golemu a smáli se a spílali mu. Rabbi však, z hluboká si vydechnuv, nepromluvil ani slova a kráčel zase do synagogy, kde za svitu lamp začal znovu říkati žalm a zasvětil šabes.
Posvátný den sobotní minul, ale rabbi Löw ben Bezalel nevložil už golemovi „šemu“ do úst. A tak gólem nevstal, zůstal hliněným panákem a dostal se na půdu, pod střechy staré synagogy, kdež se pak rozpadl na kusy.
Hlasité předčítání