IV.
Věky minuly, a mnoho se změnilo v Židovském městě. Tuhé odloučení přestalo, brány zmizely, město samo se zjinačilo, ulice, domy i obyvatelstvo.
Jen stará-nová synagoga zůstala jak bývala nezměněná a s ní mezi domy novější výstavnosti tichá „zahrada mrtvých“. Tu sešla se všecka přešlá pokolení bývalého, starého Židovského města, od nejdávnějších dob, kdy ještě prý nebylo Prahy, až do času, kdy se ghettu uvolnilo i jeho obyvatelstvu, kdy se tu naposled odbýval „kouře“ (pohřeb) a naposled se „kadiš“ modlili nad otevřeným hrobem.
Ve stínu bezových stromů i keřů trčí spousta kamenných pomníků, prostých i složitých, ploché desky vztyčené nebo k sobě skloněné v podobě střechy. A na všech různá znamení: hrozen, označující vůbec původ židovský, umyvadlo, oznamující, že tu odpočívá potomek pokolení Levi, ruce, znamení rodu Aronova. A tu podoba panny, tam podoba lva, vlka, jelena a jiných dle jména nebožtíkova.
Všude nápisy hebrejským písmem, stručné i rozvláčné, hlásající jméno i rod, rok úmrtí i zprávy o zesnulém. Čteš jména různá a podivná: hebrejská, německá a ze starší doby, ze 16. věku, kdy židé se více hlásili k našemu národu, i mnoho jmen českých. Tu Krása žid odpočívá, tam Čech, Černý, tu Sladká židovka, Čárka, Marnila, Libuše, Sláva, tam Nezamysl, Máta, Vlk, vedle Dobruška a jiní a jiné.
Za starodávna, kdy se tu ještě pochovávalo, kladli židé na pomníky, ale vždy tajně, různé peníze, milodar chudým, kteří se styděli přihlásiti se o podporu nebo almužnu. Teď leží na některých pomnících kamínky, tu hojněji, tam u menším počtu, ale všecky jsou tu na znamení úcty. Kdo z věřících hrob navštíví, položí kamének, a hromádky jejich praví, kdo žije v paměti dále a komu se žehná: „Secher Zaddik livrocho.“
Všecka pokolení bývalého Židovského města se tu sešla: chudí, bohatí, zapomenutí i ve svém pokolení slovutní. Tu odpočívá učený rabbi Abigdor Karo, skladatel žalozpěvu o velikém pobití za krále Václava IV., tu odpočívá Mordechai Maizl, syn Salumův, veliký dobrodinec svých souvěrců, i slavný Jehuda Löw ben Bezalel a jiní přední mužové židovské obce.
Všichni odpočívají ve stínu vonného křoví a nic neruší jejich spánek. Ale je tu jeden, jenž nedošel ani v „zahradě mrtvých“ lehkého odpočinutí, a zbožné „šalom alechem“ bez účinku vane přes jeho opuštěný hrob.
Ten žid se v mládí odcizil svému rodu. Přijalť křesťanskou víru a stal se i knězem. Byl kaplanem u sv. Víta. Než pak, když se blížila jeho poslední hodinka, rozpomněl se na svůj původ a zatoužil odpočinouti v „zahradě mrtvých“ na židovském městě. Bylať tam také pochována mladá, židovská dívka, kterou kdysi za mládí miloval. I skonal jako žid, a židé ho pochovali, jak si přál, poblíže hrobu milé mu dívky. Než poklidu, kterého jistě měl za živa málo, nedošel ani v hrobě. Každé noci vstal z hrobu a musil k Vltavě, kdež na něj čekala lodice i příšerný veslař-kostlivec.
Tmou i za měsíčného svitu, jak byly noci, jezdili na druhý břeh. Tam zpronevěřilý kněz vystoupil a jeho veslař ho vyprovodil odtud nahoru na hrad, do kostela sv. Víta. Tam žid-kněz usedl k varhanám a hrál; kostlivec měchy šlapal. Kostelní, prosebné písně, kající žalmy nesly se tichou a šerou prostorou chrámovou. Kněz těmi vroucími zvuky lkal a Boha prosil, aby mu bylo odpuštěno. Nevyslyšány však vyznívaly dojemné, žalostné prosby. Nežli odbila hodina s půlnoci na svatovítské věži, ztichly varhany, a smuten se vracel varhaník dolů k řece.
Kostlivec ho zase převezl a kněz vrátil se na hřbitov otců, do svého hrobu, aby nazejtří v noci zase vstal a jel za řeku a hrál u sv. Víta kající žalmy a písně.
Hlasité předčítání