II.
Tenkráte byli skoro všichni Pražané jakož i většina národa zaníceni pro učení mistra Jana Husa, a také pro to, aby svátost oltářní byla přijímána pod obojí způsobou. Když faráři v pražských kostelích odpírali podávati pod způsobou chleba a vína, tu rytíř Mikuláš z Husi v čele velikých zástupů předstoupil před krále Václava na ulici poblíže kostela sv. Apollináře a prosil ho, aby větší počet kostelů byl odevzdán těm, kteří přijímají pod obojí.
Král se toho náramného shluku lekl, Mikuláše z Husince z Prahy vypověděl, Novoměstskou radu osadil novými konšely, Pražanům pak nařídil, aby všecku svou zbraň a zbroj, oštěpy, sudlice, kuše, plechy, lebky a štíty, všecko vše přinesli na den sv. Martina na Vyšehrad a tam aby tu zbraň před králem položili.
Konšelé se toho rozkazu náramně ulekli. Báliť se, že by král, kdyby neuposlechli, krutě se rozhněval. A zbraň odevzdati a tak své moci umenšiti také nechtěli. Než v té nesnázi Jan Žižka dobře poradil, a to, aby konšelé svolali plnou obec a tu oznámili, že to třízení není od nich, nýbrž od krále, zároveň aby všem radu dali, ať jeden každý se oděje ve svou zbroj a pak ať jdou společně, u valném houfu k Vyšehradu. Tu pak, až je král uvidí, že jim zajisté neporučí, aby zbroj svlékli a zbraň pomítali. Tak se také stalo.
Na den sv. Martina šli všichni Pražané v plné zbroji na Vyšehrad, a Jan Žižka sám také rytířsky ozbrojen vedl je jako jejich polní vůdce. Když všichni stáli pod praporci ve svém odění, ve zbrani na nádvoří, až se od jejich řad a šiků na slunci blýskalo, a král všechen užaslý a znepokojen na ně s okna hleděl, pobídli konšelé Trocnovského:
„Bratře, mluv!“
A on vystoupiv z šiku před krále, mluvil: „Milostivý králi! Zde stojíme tvoji poddaní, každý ve zbroji a se zbraní, tak jakož jsi nám ráčil poručiti, abychom ji přinesli. Tu je, tu ji máš, milostivý pane náš, a nyní rač rozkázati, kam s ní. Kamkoli nás ráčíš poslati, proti každému nepříteli, půjdeme s radostí a budeme Tvé Milosti a tohoto království zmužile, až do krve vylití hájiti.“ Král tím upokojen, usmál se a pravil. „Ty, bratře, dobře mluvíš. Obrať tedy lid, věřím vám, ať jde každý jak přišel do svého příbytku.“
I vrátili se všichni v úplném pořádku až k Novoměstské radnici, kdež se rozešli. Zbraň a zbroj si nesli domů a krále nepohněvali. K tomu jim Trocnovský zeman dopomohl svou vtipnou radou a řečí. A tu Žižka vzat je od Pražanů na slovo. Ještě více pak po smrti krále Václava r. 1419.
Byly tehda zlé, těžké časy, neboť veliké množství nepřátel spiklo se proti Českému národu. Všech nejhorší byl Zikmund Uherský král, bratr někdy Václava krále, kterýž Zikmund veřejně řekl, že by za to Uherskou zemi chtěl dáti, by v České zemi Čecha nebylo žádného.
Tenkráte, když běželo o zhoubu našeho království a o vyhlazení českého jazyka, povstal ten znamenitý Cech z řádu zemanského, velmi udatný, jednooký Jan Žižka z Trocnova, jenž se pak psával z Kalicha.
Ten z Boží milosti povstal vzhůru a táhl vojensky polem na nepřátele svého národa, i na ty, kdož byli s nimi za jedno a byli nepřáteli m. Jana Husa, a na ty, kdož nepřijímali pod obojí. Všude proti nim volal do zbraně, ať všichni, kteří mohou pro starost a mladost, jsou vzhůru na každou hodinu. Volal a povzbuzoval, aby si nikdo nezasteskl v ten čas protivenství, aby se všichni statečně postavili a nepočítali, že jsou malí proti velkým, nemnozí proti mnohým, neodění proti oděným.
Základ jeho vojska byli sedláci a s nimi potíral v častých bitvách a bojích obrněné rytíře a cvičené žoldnéře. A pole nikdy neztratil. Ale nejen silou, jež rostla nadšením, a svým uměním vůdcovským, než i lstí hubil své nepřátele.
Tak l. 1421. v březnu táhl z Plzně do Tábora nedávno založeného se vším lidem svým, jehož bylo na nejvýše čtyři sta se sestrami a pračaty. Vozů bojovných měl jenom dvanáct a jízdných koní devět. A tu ho stíhali páni, kteří byli ve službách Uherského krále, se dvou stran. Jedni od Píská za ním pospíchali a páni z Plzeňska od Strakonic, jež vedl veliký mistr Strakonický.
Když Žižka Štěken protáhl a táhl k Sudoměři krajinou lučinatou mezi mnohými rybníky, dohonili ho páni, tak že nemohl dále ustupovat a jejich přesile uniknouti. Byloť mu v patách dva tisíce samých jízdných a všichni v dobrém, těžkém odění. Strach a hrůza šla z těch „železných pánů“. Žižka však mysli nepozbyl. S nevalným svým houfcem, ozbrojeným namnoze jenom cepy, ustoupil za rybník, jenž slul Škaredý a jenž byl tenkráte spuštěný, i šikoval se tu a vozy přitočil k vysoké hrázi.
Tu prý také poručil ženám svého zástupu, aby pokladly na měkké dno rybníka do trávy a v rákosí svoje závoje, pleny i rouchy.
A jen se tak stalo, již zjevily se houfy železných pánů, a pole, luka kolem i sám širý rybník hemžily se těžkými jezdci, jejichž zbraň a zbroj se na slunci leskla, a nad nimiž se třepetaly četné praporce.
Bylo na svátek Zvěstování P. Marie odpoledne v nešporní čas, když železní páni obořili se jako roj sršňů se všech stran k rybníku k prosté tvrzi z hráze a vozů. Hnali se tam s radostí, s divokým křikem. Těšiliť se, že kdyby ani rukou nehnuli, ani mečem nesekli, ani oštěpem nebodli, kdyby ten houfec jen koňmi tlačili, že ho ušlapou na padrť a že ho na kopyta svých koní rozeberou.
Ale s koňmi až k hrázi samé nemohli. Proto sesedli a největší část jich postupovala rybníkem. Železným pánům šlo se těžko v měkké půdě. Smekali se a pak – u samé hráze – počali padati. Zapletaliť se ostruhami v závoje, v pleny a rouchy, a čím prudčeji se chtěli i těch osidel vytrhnouti, tím více se jim nohy zamotávaly, tím tíže vstávali, tím častěji padali. A ze zadu se hrnuly nové a nové řady a houfy, zadní se tlačili na přední a přední nemohli dál. Šik uvázl, nastal nepořádek, zmatek, a v tom na ně vyrazili „bratří“. Bili je, tepali cepy, až pláty na brnění chrastěly, až helmice cvakaly.
I nastal strašlivý zápas a zmatek; z toho zděšení, hrůza mezi železnými pány, zvláště když se stal ten nebývalý div: ačkoliv bylo ještě záhy, v nešporní čas, však slunce před časem zapadlo, pojednou, náhle, jako by jím lučil za horu. A hned byla veliká tma, že nevěděl kdo koho biti. V té tmě se „železní páni“ sami tepali a sekali, až se dali na ústup. I táhli různo s velikou hanbou a škodou, a mnozí sobě zarmouceně i v zlosti opakovali:
„Mé kopí jich nebodne, můj meč jich neseče a můj samostříl jich nestřeli.“
Žižka zůstal tu noc na bojišti, na úsvitě táhl dále k Táboru, kam se již bez nesnází dostal. A tu ho přijali slavně a s velkou ctí.
U Sudoměře pomohl si Žižka rouchami a plenami žen proti přečetné jízdě nepřátelské. Jindy zase nastrojil na ni tříhranné kotvice ostrých hrotů, kteréž dal po zemi rozházeti. Když se pak nepřátelé hnali na jeho voj, vráželi si jejich koně ostré bodce kotvic do noh. I chromli na ráz, nebo náhlou a prudkou bolestí poplašeni, vzpínali se, z řady vyráželi a jiné, zadnější plašili, tak že se šik rozvrátil a všechen houf upadl v zmatky a nepořádek.
Často také klamal Žižka své protivníky tím, že dal koním své jízdy podkovy obráceně přikovati, aby nepřítele zavedl v opačný směr a na nepravou stopu. Nejvíce však se proslavil a sobě pomohl svými vozy, kterými v čas potřeby hradil své selské, většinou pěší vojsko.
Žižka naučil svůj lid vozy ty, válečné i špižní, pořádat a šikovati, strhovat a těsně srážeti kolo na kolo v mocnou hradbu, jak bylo potřeba dle počtu a síly nepřátel nebo dle polohy bojiště, v různých podobách prý a znameních, sedlákům známých, jako v podobě motyky, hrábí, kosy a podobných. Když pak bylo zle, dal, stál-li na vrchu, část pícních vozů naplniti kamením a vřaditi je mezi jízdu do předního zástupu, tak aby nebyly od nepřítele zpozorovány. A když nepřítel pod vrchem dole se chystal k útoku, rozestoupila se jízda na Žižkův rozkaz, aby měly vozy, jež byly mezi nimi točeny, volno, a pak těžké ty vozy plné hrubého kamení spuštěny dolů. Jely, jely, kola čím dále tím prudčeji se točila, vozy drnčely, třásly se, hřměly v divoké síle, až půda se chvěla. Nikdo jim nemohl čeliti, nikdo jich zastaviti, jely, až dojely, až se sřítily s rachotem a vrazily do nepřátelského šiku. Drtily, prorážely, kácely, zabíjely, a když i samy se převrhly, děsně hubily i ve svém pádu. A nežli se nepřítel jen vzpamatoval, již poručil Žižka svému lidu hnáti útokem, jakož se také stalo u Malešova proti Pražanům l. P. 1424.
Žižka sám jezdil na bílém koni; byl toho času muž již starší, postavy prostřední ale sporé, ramenatý, kulaté, široké tváře, s klípcem přes levé oko, hnědých vousů krátce přistřižených. V čas boje v odění jezdil, maje velitelský palcát v ruce. Jinak nosil kulatou čepici kožešinou lemovanou, z pod níž mu padaly vlasy až ke tmavému kloku či plášti bez rukávů, pod nímž měl suknici. A na nohou škorně.
Když jel obklopen svými podhejtmany, kráčel před nim kněz nesa v proštípí dřevěnou monstranci. Kněz ten byl v komži, jakož všichni Žižkovi kněží Je nosili a v ornátech mše sloužili; nerad měl, že Táborští kněží přisluhovali v obyčejné sukni a ve škorních, bez komže. Proto prý jim říkal ševci, a oni zas přezděli jeho kněžím plátenníků.
Mnohých měst a hradů dobyl, ale všude všechnu kořist popřál bratřím. Sám si nenechal nic, toliko prý „pavučiny“. Říkával prý v dobytém místě, ať si jdou bratří po kořisti, on že bude toliko pavučiny smejčiti. To byly v komínech kýty, uzené maso. To všecko vysmejčil, všecky „pavučiny“, mohutné bochy, kýty a slaninu dal naložiti na vozy a vozil vše s sebou, aby v čas potřeby měl pro sebe a bratří nutné zásoby.
Hlasité předčítání