III.
Rozpadly se a zmizely, když pak jim voda dodala. Kdysi, dávno, za veliké povodně Labe je zalilo, stopilo, a jak během času změnilo v těch místech svůj tok, zůstala část rozvalin pod vodou, na jeho dně. Tak Labe, jež kdysi teklo vedle kláštera, proudilo přes něj, a když byla nízká a jasná voda, chodili se lidé dívat na zbytky trosek pod její hladinou.
Jen část rozvalin zůstala na suchu. V těch místech pak, u řeky vystavěli mlýn, a tam, kde stával prý hlavní oltář, vyrostla lípa, jež přečkala věky. Mleči a chasa často sedali za letních večerů před mlýnem a mluvili o císaři Karlovi, o pokladě, kde asi je, kterými místy, kdyby tak mohli pod vodu k němu, jak by si pomohli.
Často se také ohlédli dál, po staré lípě, jejíž ohromná koruna vysoko šerem se černala a od níž větřík zanášel k nim šumot a silný, líbezný dech jejích květů jako šepot modlení a vůni oběti od Božího oltáře. A v půlnoční čas počal se koš staré lípy vyjasňovati, jako by jím prosvitovala zář vycházejícího měsíce. Pak vzplanula v koruně světla a zářila po všech haluzích, a zář světel stoupala k nočnímu nebi. Kdo ten div spatřil, žasna se křižoval. Domácí klekali a modlili se jako před oltářem; nejeden z nich zaslechl v takové chvíli zbožný zpěv, jenž tlumeně, jako by zdaleka, kolem lípy se nesl a vanul s větrem dál, k řece, kdež zmíral a tichl.
Než i za bílého dne naplnilo tajemné místo úžasem lid, zvláště pak „pana otce“ ze mlýna, chasu i mléče. Kdysi za krále Maxmiliána, otce Rudolfa II., zarazil se kola Opatovického mlýna sama na ráz, o pravém poledni.
Vše vyběhlo ven k řece a tu div divoucí! Kola stála, protože na ně voda netekla, a ta netekla, protože j se výše nade mlýnem ztrácela prostřed řečiště padajíc tam hučivým hřímavým proudem do nějaké prohlubně či propasti.
Tak proudila a padala tam dobré půl hodiny; a po ten čas neteklo na kola nic, tak že mlýn stál jako zakletý. Po půl hodině však dala se voda zase svým během a proudila dál jako dříve ke mlýnu a roztočila jeho kola. U místa, kde voda tak zapadala, stál pan otec, chasa, mleči a lidé ze vsi a jednali o divné příhodě, až se na tom snesli, že tam bylo nějaké klášterní sklepem, že se jeho klenutí prve sřítilo a řeka že proudila do sklepa a hloub do chodeb a že jistě zalila i štolu ve; doucí k pokladu; teď že je po všem, že by bylo marno se pokoušet, aby se kdo k němu dostal.
A přece to zkusili. Ne domácí, ale cizozemci.
Bylo to smutného času po Bělohorské bitvě; tenkráte přijeli do Opatovic čtyři Vlaši. Řekli, že jsou potápěči z Vlašských Benátek, že sám císař Ferdinand je sem poslal, aby našli ten zapadlý poklad. Nikdo jim nebránil, a tak, když se připravili, potopit se do Labe v těch místech, kde bývalo vídati klášterní trosky. Tam chtěli nejprve ohledati půdu a zbytky staveb. Dlouho tam však nevydrželi. Dva z nich ihned zase vyplavali na povrch. Dva tam déle ostali. Druhové na ně čekali, ale nedočkali se jich.
Ti dva se již nevrátili. Snad je strhl proud, snad zbloudili pod vodou v rozvalinách starého kláštera. Ani mrtvol jejich nenašli.
Druhové jejich se za pokladem do řeky již neodvážili. Vsedli na koně a odejeli s nepořízenou.
A tak poklad Opatovického kláštera leží podnes hluboko v zemi a Labe, proudíc přes něj, dobře ho střeží.
Hlasité předčítání