II.
Léta letoucí minula po smrti Karla IV., blahé paměti. Na sklonku panování jeho syna Václava IV., a to r. 1415., přijel do Opatovického kláštera nenadálý host: pan Jan Městečky z Opočna s dvěma jízdnými pacholky. Bylo to v listopadu, zrovna na Všechny svaté, pozdě odpoledne, když se již smrákalo, když pustá kol luka i holé již stromy u Labe černaly v časném soumraku. A mrazivý vítr vál.
Nebylo divu, že rytíř zajel do kláštera a požádal o nocleh, vyloživ, že chtěl dojeti do Hradce, ale že je taková slota venku, vítr že řeže i šubu proniká, a že bude hrubě tmavá noc.
Opat Petr Lazur, starý a ctihodný kněz, vlídně přijal rytíře a poručil, aby také oběma jízdným dána řádná večeře, jim i třem jejich druhům, kteří, jak pan Městečky oznámil, se cestou omeškali a kteří ještě sem dojedou. A dojeli, samý již večer, zardělí od větru a chladu. Tou dobou seděl jejich pán s opatem a mnichy v refektáři ozářeném voskovicemi na stolech, poblíže ohromných, zelených kamen, jež příjemné teplo vydávala.
Rytíř vypravoval, měl mnohé noviny, o koncilu v Kostnici, o mistru Janovi z Husince, nejvíce však o Praze, že je stižena klatbou pro mistra Jana z Jeseně, stoupence Husova, že jsou všeliké služby Boží v Praze staveny. I dorážel slovy zle na novotná učení a na Pražany, že se bouří proti kněžím, i na krále, že to všecko trpí.
V tom nový host vstoupil: pan Otto z Bergova. Pověděl, že ho necesta a hrozné povětří dohnaly, aby se utekl pod pohostinnou střechu starého kláštera, a žádal o nocleh pro sebe a pro svých pět pacholků jízdných. Divil se také, že tu shledává pana Městeckého, ale těšil se z toho, že bude míti na zítřek společníka na cestu do Hradce.
Opat i pana z Bergova vlídně přijal a seděl s rytíři, i když bratři řádoví se po večeři rozešli do svých cel. Páni seděli při víně poblíže kamen, kdež bylo tím příjemněji, jak venku černou nocí burácel vichr, až se okenice třásly a rachotily. Pan Městečky vypravoval, pán z Bergova nebyl také bez novin. Oba také statečně pili a často dolévali poháry zlatým, červeným vínem, až se jim rděly tváře a svítily oči.
Na ráz však oba umlkli a vstali, když venku tmou se náhle ozval hlas válečné trouby. Vzezvučel ostře, pronikaje i větrný hluk. A v tom chytli oba rytíři opata za ruce a pan Městečky z ostrá a chmurně poroučel:
„Kněze opate, slyšels to troubení. To jest nám znamení, že naši zbrojní pacholci mají bránu již ve své moci, a že pustili ostatní, třicet jich, slyš; ti číhali venku ve tmách. Teď jsou již v šichni v klášteře. Ty a všichni tu jste v naší moci.“
Opat omráčen leknutím, stěží vyrazil:
„Co chcete?“
„Poklad, váš klášterní poklad. Nic se ti nestane, povíš-li, kde je. Víme, že ho máte pod zemí. Pověz, kde je!“ dorážel pan z Bergova.
„Nevím!“
Na chodbě strhl se hluk, křičeli tam, řinčela zbraň.
„Nečekej pomoci!“ hrozil pan Městečky. „Slyšíš, to je náš lid. Mluv, kde je poklad.“
„Nepovím!“ chvěje se, ale pevně odpovídal starý opat.
„Zmučíme tě!“
„Děj se po vůli Boží. Ale já nesmím, já nepovím.“
Pan z Bergova vyrazil z večeřadla, a hned po té vešli tam čtyři pacholci po zuby ozbrojení. Těm vydal pan Městečky starého opata. Tmou listopadové noci ozval se zvon bijící na poplach. Některý z mnichů k němu doběhl a zvonil, volaje blízkou dědinu na pomoc. A jen začal zvoniti, již vrazili na něj žoldnéři a smrtelnou ranou splatili smělému zvoníku.
Rudá záře se míhala klášterem, kostelní okna zapářila; i po celách, tmavými ambity a dvory, všude se kmitala světla, pochodně, planoucí louče, všude se míhaly postavy prchajících mnichů, loupežných žoldnéřů, kteří je stíhali, kde co vybíjeli a snášeli kořist. Jen opat zůstal v klášteře, ale svázán, v námořním sklepení, kdež ho pacholci pana Městeckého Při záři smolnic bili a natahovali na žebřík, a kde pan ústecký nebo zase pan z Bergova na něj křičeli:
„Kde je poklad? Kde, mluv, nebo propadneš hrdlo!“
Ale opat snášeje mužsky všechna ta muka mlčel, a nepověděl ani pak, když mu vypálili svícemi bok.
Když se probudil mlhavy, nevlídný den, bylo v Opatovickém klášteře ticho a pusto. Byl vyloupen. Všecko skvostné náčiní, hotové peníze, všechny klenoty ať kostelní, ať jiné, vše odnesli páni Městečky a z Bergova Otto. Když vesničané přišli do kláštera, našli raněné mnichy, opata pak na smrt zmučeného.
Škody po všem klášteře byly veliké, ale ohromný podzemní poklad byl zachráněn opatovým utrpením a jeho smrtí. Zemřelť Petr Lazur za nedlouho.
***
Po pěti letech přijel pan Městečky z Opočna, jenž pro svůj zločin s druhem svým za bouří a zmatků tehda obecných ušel zaslouženému trestu, zase do Opatovického kláštera, ale ne již jako lupič, nýbrž jako jeho ochránce. Přivedl tam posádku, valný houf žoldnéřů císaře Zikmunda, v jehož služby se dal proti svým krajanům.
Tím lidem obsadil klášter proti Hradeckým husitským měšťanům a bratřím Orebským. Tenkráte se již nesháněl po velikém pokladu v zemi ukrytém. Záhy zas musil odtud, do pole, posádka však tu zůstala a dvakráte svedla vítězný boj s Hradeckými: v prosinci toho roku 1420. u samého kláštera a v březnu příštího roku nedaleko, u vesnice Podolšan, kde padl i vůdce Hradeckých Lukáš. Ale již v dubnu odtáhli císařovi žoldnéři z Opatovic ze strachu před velikým vojskem Pražanů, Orebských i Hradeckými, kteří se zmocnili Kutné Hory.
Zikmundovi žoldnéři jen odtáhli, a již přitrhl pan Diviš Bořek z Miletína s bratrstvem Orebským a s Hradeckými, kteří se zle vymstili Opatovicům za dvojí porážku a za mnohé porážky. Starý, výstavný klášter byl vypálen.
Vyhořel konvent a stavení všecka; v lučinaté rovině u Labe, nad jejíž zelení a spoustou květů svítívaly se zlacené kříže klášterních věží a nádherného kostela, černaly se rozvaliny, rozmetané ambity kol „rajského dvora“ pustě zarostlého, a mrtvé ticho bylo tam, kde mniši kdysi hodinky pěli.
Klášter v tom spustošení zůstal. A hluboko pod jeho rozvalinami zůstal i ohromný poklad drahých kovů, drahého kamení i umělé práce, zůstal netknutý tam, kde věky již v úkrytu ležel. A to místo tajemstvím zůstalo. Jen pověst o něm šla po mnohá pokolení a zůstávala, i když rozvaliny starého kláštera hynuly a se rozpadávaly.
Hlasité předčítání