OPATOVICKÝ POKLAD
I.
Mladý klerik řádu a zákona sv. Benedikta v Opatovickém klášteře přišel před samým polednem opatu svému oznámit, že té chvíle přijel z nenadání host, pán jakýsi, patrně urozený, s dvěma jízdnými služebníky, že u brány v předním dvoře slezli, a ten pán že zašel rovnou do kostela.
Opat, kněz vážné postavy, se ptal, odkud přijel.
„Z Hradce.“
„Co říkal?“
„Nic, a jeho lidé také ne.“
„Jak vypadá?“
„Je prostřední postavy, čtyřicetiletý a má černou bradu. Pán vážný, pěkně oděný, ale sukni má tmavou, a bez ozdob, ani proužku na ní.“
Opat se okamžik zamyslil, pak vstal a vyšed ze své jizby bral se dlouhou chodbou z konventu, dolů po schodech na ambit objímající kolkolem tichý „rajský dvůr“. Ten se té chvíle vyjasňoval v proudu slunečních paprsků, jež sem počaly padati. I do ambitu vnikala jejich zlatá zář, malujíc na dlážky i na stěnu stíny románského sloupoví. Parno srpnového dne nebylo zde ještě tak cítit, neb od rána skoro až do té chvíle všude tu spočíval chladivý stín.
A ticho, prázdno bylo mezi starými budovami. Mniši všichni meškali tou dobou ve svých cellách.
Teď se tu opat mihl světlem a stínem, pak zabočil i chladu na druhé, přední a prostorné nádvoří, do parna a plného světla, kdež zářícím vzduchem jasně se odrážely od modré, bez mraku oblohy budovy kolem, zvláště dvě chrámové věže i veliký chrám, vše románské stavby.
Opat zamířil k portálu plnému nádherných pásů kamenných, zdobených bohatou řezbou lupenů, listí a podivné zvěře. V tom ze dveří, jimiž vanul z kostela příjemný chlad, vycházel cizí ten pán. Měl ještě smeknuto; smědý byl, černovlasý, lysého čela, široké tváře a šel poněkud ohnutě. Jak se mu opat podíval do velkých, tmavých očí, jak cizinec promluvil, poznal, že to není všední šlechtic. Mile děkoval za uvítání a rád přijal, když jej opat pozval k obědu. Šli spolu zpět do ambitu, kol „rajského dvora“ rovnou do refektáře, neboť hlubokým poledním tichem ozval se kláš term zvon, hlásaje dědině i lidem na polích polední klidu čas.
V dlouhé, klenuté síni, prostřed níž se táhla řada dubových stolů, s cínovým, mdle se lesknoucím náčiním, a řady stolic a sedadel, čekali již mniši, staří, mladí. Když obvyklá pobožnost vykonána, zasedli všichni. Nejvýše opat se svým hostem v řezaných, dubových křeslech.
Po všechnu dobu host mile hovořil, o klášteře, o kostele, jak je krásného díla zrovna jakoby vlašského, zvláště ten portál. A když opat řekl, že ne, že to domácí dílo, že to kostel přestavěný z původního malého, ale první mnichové, hned při založení že byli Vlachové, z Monte Kassina, rozhovořil se pán o mateřském klášteře, že jej zná. I vypravoval o něm, Vlaších, o Římu tak, že kdo blíže seděli, zapomínali na jídlo.
Než čím dále host hovořil, tím více se neklid zmáhal opata. Již prve, když slyšel, že přijel pán z Hradce, pomyslil, žeť to někdo ode dvora, protože ráno zvěděl, že včera přibyl do Hradce císař s komonstvem. A hned také, když klerik oznámil, že ten pán vešel nejprve do kostela, vzpomněl si opat, co slýchal o císaři Karlu: že pokaždé, jakmile do nějakého místa přijede, vejde nejprve do kostela.
Pak všecka ta líbezná řeč a znalost světa a všecko jednání, jež budily úctu a obdiv Sotva že host odložil nůž a umyl si ruce v lesklé měděnici, již prosil jej opat, jak stanuli sami v okenním výklenku, aby mu za zlé neměl a jemu oznámil, které jest jeho jméno.
Host slíbil, že poví, ale žádal dříve, aby šli do kostela, tam aby vzal opat také dva nejstarší mnichy z konventu. Opat ochotně tak učinil a zavedl hostě chodbou zrovna do kostela. Byl vysoký, klenutý, o třech lodích, oddělených okrouhlými sloupy, jež nesly mohutné půlkruhové oblouky. Celou rozlehlou prostorou nečetných oken nesla se mha tajemného šera, v němž se tratily hojné malby po stěnách.
Všichni tu poklekli před hlavním oltářem; když pak cizí pán vstal, řekl:
„Kněze opate, chtěls věděti mé jméno. Oznamuji ti a bratřím zde, že jsem Karel, Římský císař a Český král, pán váš.“
Opat se snažně omlouval, že ho tak málo poctivě přijali, ačkoliv, jak doznal, že tušil, jaká čest se stala jejich domu, ale že sám sobě nevěřil. Císař však vlídně se usmál a pravil, že právě tak dobře, že nechtěl, aby ho kdo poznal, proto také že nechal dvořany v Hradci a že nikomu neřekl, kam jede.
„To jsem proto učinil,“ pokračoval, „abych mohl s vámi volněji promluviti. Otče opate, tito-li bratři jsou nejstarší a nejvěrnější v tvém klášteře?“
„Ti jsou.“
I řekl císař:
„Milí otcové, již vám tuto na božím místě oznámím, proč jsem k vám přijel. Slyšel jsem, že máte při tomto klášteře veliký poklad. Je-li tomu tak, doufám, že ho přede mnou nezatajíte. A já vám slibuji, že vám nic z toho nechci vzíti, ani sám, ani skrze žádného jiného. Jen bych rád na ten poklad pohleděl, nic více.“
Opat i kněží se lekli a stáli mlčky, až opat císaře poprosil, aby jim popřál se na to maličko poradit. Císař svolil a když mniši tak učinili, oznámil opat: „Rač Velebnost tvá věděti, že ten poklad jest. Ale žádný z bratří řeholních, a jest jich tu na ten čas padesát a pět, o něm neví. Jenom já a tito dva bratři máme o něm vědomost a žádný jiný. Kdyby někoho z nás Pán Bůh neuchoval, jinému o tom pokladu povíme, tak aby vždycky tři, opat a dva nejstarší bratři o něm věděli. Ale rač také věděti, že jsme těžkými závazky zavázáni a nesmíme nic o tom pokladu pověděti ani slovem ani znamením. Nad je to přístup k němu velmi nesnadný a Tvé Milosti nenáležitý.“
Císař však přes to žádal, aby mu pověděli, on že bude také mlčeti a nikomu o pokladu nepoví. Tu se kněží opět radili, až opat prohlásil, že není náležité, aby pověděli, ale také že není náležité, aby oslyšeli žádost svého krále.
„Protož,“ pravil opat, „jedno z dvojího učiníme. Buď Tvé Velebnosti o tom místě povíme, ale pokladu neukážeme, nebo poklad ukážeme, ale nezjevíme, kde jest.“
„Raději ať poklad uvidím,“ rozhodl se císař.
I prosili ho, aby učinil, jak požádají. A on slíbil. Tu ho zavedli z kostela do sakristie, odtud sestoupili do nějakého sklepení cihlami dlážděného, velmi šerého. Jeden z mnichů zakřesal a rozžehl dvě voskové svíce. Ale jen se jejich plameny v temnu zamíhaly, již přistoupil druhý mnich a stáhl císaři přes hlavu kuklu a to obráceně, tak že císař nic neviděl. Jen slyšel, že zdvíhají, odklízejí cihly.
Pak ho zavedli k nějaké díře a žádali ho, aby opatrně sestupoval, že polezou po žebříku. I lezl za nimi hloub a hloub do čiré tmy velmi hluboko a když stanuli na dně, obrátili císaře a vedli ho několikráte sem i tam, aby si nepamatoval směru a cesty. Po té kráčeli nějakou dlouhou tmavou chodbou. Bylo zde cítiti zavlhlý vzduch, stuchlinou páchla všecka ta štola a duněla jejich kroky. Císaři se zdálo, že je nekonečna. Pojednou stanuli, a v tom, jak mu kuklu sňali, viděl se v dušném sklepení, jehož prostorou mdle se míhala zář voskovic. A v té záři zatřpytilo se v železných truhlicích, jak opat víka pozdvihl, stříbro, spousta stříbra kol kolem, v kruhy litého i celé bochánky.
Odtud vedli mniši císaře do vedlejšího sklepení. V tom spatřil množství kruhů a silných prutů ryzího zlata, celé kusy, těžké, nezpracované. Císař se divil; ve třetím však sklepení zmlkl úžasem. Tuť byl největší poklad; ohromné množství drahého kovu, zlato stříbro, ale vše umělou prací zdělané: překrásné řetězy, číše a kalichy, kříže a pacifikály, vše svítilo zlatem a ještě více měňavými, duhovými blesky drahého kamení, až z toho zrak přecházel.
Jak se tak císař na všecku tu krásu, na všechno to nesmírné bohatství zahleděl, řekl mu opat:
„Pane náš, ty poklady se tobě i tvým budoucím chovají. Protož vezmi, co se koliv tobě líbí.“
Císař však nechtěl, a tu opat řka, že by se neslušelo, aby odtud odešel a něco si na památku nevzal, podal mu drahocenný prsten, v němž byl světlý, nad míru vzácný diamant. Císař ho přijal s povděkem.
Pak se obrátili, a jak prošli zase tím trojím sklepením, vstrčili císaři zase tu kuklu na hlavu, vodili jej zase sem tam, posléze k tomu žebříku, po kterém vylezli do sklepení. Když otvor zase zadělali, shasili svíce, a sňavše císaři kuklu vedli ho do sakristie a do kostela, kdež se pomodlil před velkým oltářem.
Po té děkoval mnichům a doložil:
„Milí otcové, ještě ať to zvím: smím-li já svým přátelům, ale jen některým oznámiti, že jsem viděl ve svém království pod zemí takový znamenitý a vzácný poklad? Ovšem, že nepovím, kde a kterými místy.“
Opat a mniši svolili. Císař pak již na odchodu pravil hledě na darovaný prsten:
„Tento váš dar bude u mne v takové vážnosti, že nikdy nesejde s mého prstu a že půjde se mnou do hrobu.“
Byl nešporní čas, když se vrátili z kostela. Císař se již dlouho neomeškal. Rozžehnav se s opatem a bratřími, vsedl na kůň a provázen svými dvěma komorníky zamířil zpět po Labi vzhůru lukami ku Hradci.
Tam vyzvídali dvořané na komornících, kde byli. Když uslyšeli, vyptávali se, co císař v klášteře dělal.
„Byl tam na obědě, po obědě vešel s opatem a se dvěma mnichy starými do kostela a dlouho se tam s nimi modlil.“
Více neřekli, a více také nevěděli, a víc také nikdo nezvěděl, neb císař tajemství zachoval. Teprve před svou smrtí pověděl některým svým radám, aby mu ten prsten na ruce nechali do hrobu, žeť to památka z pokladu v klášteře Opatovickém, kterýž poklad mu tam před mnohými lety ukázali.
A tak se i stalo.
Hlasité předčítání