V.
Když stanul před Prahou, vzal na se poustevnické roucho a šel se lvem na svůj hrad. Tam bylo hlučno a veselo, neboť zrovna v ty časy vdávala se Neomenia, jeho manželka. Minuloť více nežli sedm let, co Bruncvík odešel z Prahy do světa. Poněvadž Neomenia po tu dobu jeho prstenu neshlédla, poslechla rady svého otce a přijala nabídnutí vzácného knížete, jenž ji chtěl za manželku. Když Bruncvík v poustevnickém rouše na hradě uslyšel, co se děje, velmi se zarmoutil.
Neřekl však žádnému nic, aniž se dal poznati. Jen k číšníkovi, nosícímu na stůl číše stříbrné a zlaté, se přibočil a pustil do číše, ze které Neomenia pila, prsten, který do té chvíle sám na prstě nosil. Pak se hned obrátil a vyšel z hradu. Když branou vycházel, napsal na vrata:
„Ten, který před sedmi lety vyšel, je tu.“
Z toho povstal nemalý poplach a shon. Zatím Neomenia, jak dopíjela ze zlaté číše, shlédla na dně prsten a hned jej také poznala. V srdečném pohnutí neutajila, čí je, i to, že se Bruncvík jistě navrátil. Toho se lekl její ženich. Vyskočil, dal ihned osedlati koně, aby dohonil svého soka, aby ho zničil. S třiceti jezdci hnal se za ním, až jej uhonil a jal.
Bruncvík vida, že běží o jeho hrdlo, vytasil meč a zvolal:
„Nuž tomuto ženichovi hlavu dolů i jeho služebníkům.“ Skákaly hlavy dolů, padala bezhlavá těla s kom, a koně volní běželi zpátky do města.
Po tom se odebral Bruncvík na jeden z knížecích hradů a svolal tam pány a zemany, kteří ho uvítali s velikou radostí, a hned s ním do Prahy jeli. Když se již k městu blížili, potkali Neomenii, jejího otce s velikou družinou. Braliť se všichni hledat Bruncvíka. I radovali se všichni z toho shledám, a nejvíce Neomenia, jež ve své blaženosti slze ronila.
Všichni se vrátili do Prahy a tam pak všecko obyvatelstvo, staří i mladí, vítalo Bruncvíka s velikou radostí a mnohým plesáním. Těšiliť se, že se jim kníže navrátil i že jim lva přinesl. Veškeré zemi se stala radost, když kníže dal po všech městech volatí a lva na branách malovati, též na zemské korouhvi, to lva bílého v červeném poli.
Odtud žil Bruncvík spokojeně s Neomenii a panoval šťastně ještě dobrých čtyřicet let. Věrný lev byl pořád s ním a u něho. Když pak Bruncvík u vysokém věku zemřel, zanechav jediného syna Ladislava, nechtěl lev bez svého pána živ býti. Tesknil a chřadl, až naposled zařvav v té tesknosti u Bruncvíkova hrobu zemřel.
***
A zázračný Bruncvíkův meč?
Ten je pevně a hluboko zazděn v Karlově mostě do pilíře, tam, kde stojí socha Bruncvíkova, mající u nohou podobu lva. Tam dal Bruncvík před svou smrtí meč tajně zazdíti, tam odpočívá ta čarovná zbraň již staletí a objeví se teprve, až bude v českém království nejhůře. Když naše vlast bude nejvíce sklíčena, přitrhnou od Blaníka svatováclavští rytíři na pomoc, a sám svatý dědic české země je povede.
A tu jak pojede po Karlově mostě, zakopne jeho brůna (bělouš) a vyrýpne kopytem z kamení Bruncvíkův meč. Toho se sv. Václav chopí, a v tuhé seči pak jím nad hlavou zatočí a zvolá:
„Všem nepřátelům země české hlavy dolů!“
Tak se stane, a bude svatý pokoj v naší vlasti.
Hlasité předčítání