IV.
Vítr vál příznivý, a koráb plul šťastně poklidným mořem. Bruncvík nepotkal nikoho cestou, žádné lodi, také žádného ostrova nespatřil. Až teprve sedmého dne událo se mu mimo jeden ostrov plouti. Z daleka již utěšeně vypadal. Zelenal se, vysoké, košaté stromy strměly na břehu k modrému nebi, a stavení na div krásná, nevídaná jimi prokmitovala.
A s větrem vanuly od ostrova rozkošné zvuky. Lahodná hra se tam ozývala, také veselých fanfár troubení a bubnů rachocení. Pak líbezný zpěv mužských i ženských hlasů nesl se k němu čarovným ohlasem nad vlnami zářícím vzduchem. I zatoužil Bruncvík po lidech, a srdce i lidský hlas hudby táhly ho k ostrovu.
Když tam přistal, uzřel veliké veselí, lidí mnoho, na koních, pěších, všechny v bohatém obleku, v sametu, v hedvábí veselých barev, zvláště urostlé paní a panny překrásných očí, vlasů a tváří. Všichni tam byli bez starosti, v bujném veselí. Tu na koních, v nádherné zbroji v okolu kláli, tam na volné prostoře tančili, jiní zpívali, hráli. – Jakmile vstoupil Bruncvík a počal se na ně dívati, hrnuli se k němu mládenci, panny a volali:
„Jak jsi k nám přišel? Ale ať jakkoliv, budeš tancovati.“
„A s námi zůstaneš!“
„Nepustíme tě! Zůstaneš na vždycky s námi!“
Krásné panny a paní podávaly mu ruce, muži ho obklopovali. Než Bruncvík pamatuje se poznal, že to sladké, lahodné nebezpečenství, že v tom utěšení jest jeho záhuba. Proto vytrhnuv se, obnažil meč a zvolal:
„Nuž těm nejbližším hlavy dolů!“
A hned se tak stalo. Ostatní se však nezalekli a volali:
„Tím našim rukám neujdeš. Ty přece budeš s námi tancovati a na koních jezditi. Jsme Azmodeové, ďábli sem zakletí, a máme tu moc…“
Slyše to Bruncvík, potrhl meč a vzkřikl:
„Nuž těmto všem ďáblům hlavy dolů!“
A tu všem skákaly dolů, Bruncvík pak odkvapiv vsedl na loď a plul dále. Jel a jel a bloudil zase mnoho neděl, až posléze uzřel překrásné město z daleka zafrčí. Zakotviv u něho, zamířil se lvem k němu. Kolem města neshlédl ani člověka, také v otevřené bráně bylo ticho i na ulicích a náměstí. Krásné to město jako by vymřelo. Všecky však domy byly otevřeny a bohatě opatřeny. Všude našel kryté stoly a jídla dost i vzácného vína.
Jak tak Bruncvík chodil dům od domu, zaslechl náhle trubače a bubeníky, a ti troubili a bubnovali náramně velmi. Vojsko táhlo do města; to byli Astriolové, před nimiž jel na vraném koni jejich král Astriolus.
Bruncvík znamenaje, že mu s nimi nebude dobře, obtátil se a chtěl z města. Ale v tom ho shlédli, a uskočivše ho, tázali se, jak se dostal sem.
„Ať jsem přišel sem jakkoliv,“ odvětil Bruncvík, „ale to vězte, že se vás nebojím.“
Tu oni, uchytivše ho, vedli ho před krále Astriola, a ten mu řekl:
„Buď nám slib, že tu zůstaneš s námi věčně, nebo tě dám vsaditi na ohnivého koně.“
„Tvé hrozby se nebojím. Doufám v svého Boha, poněvadž mně již z velkých strachů a nebezpečenství pomohl, že mi odtud také pomůže.“
I kázal Astriolus přivésti ohnivého koně. Bruncvík však, když ho čtyři chlapi začali trhati, aby ho na toho koně dovlekli, vytrhl meč a vece:
„Nuž těm čtyřem hlavy dolů!“
A hned hlavy skákaly, a lev přiskočiv na ráz je roztrhal. Astriolus tím rozlícen, zkřikl na houf vojska. Přitrhli s velikým hlukem a troubením, kolik tisíc jich bylo, a hned obklíčili Bruncvíka. Ten však neboje se, netřesa se, stoje prostřed nich, blýskl svým mečem a zvolal:
„Nuž dvaceti mužům, nuž třiceti, nuž sto, nuž tisíci hlavy dolů!“
A hned se hlavy koulely a trupy se kácely v takovém množství, že se až země zatřásla. Hrůza padla na všechny kolem i na krále, děsili se a křičeli, král pak volal:
„Pamatuj se, Bruncvíče! Pamatuj se pro svého Boha a schovej meč! Slibuji ti, že tě dovedu do tvé vlasti, jen nevraždi již více!“
Když pak na Bruncvíkovu žádost svatě slíbil, že to vše splní, že ho se vším, co má, i se lvem beze všeho úrazu do české země dopraví, zarazil Bruncvík meč. I stalo se, jak Astriolus slíbil. Bylo ve čtvrtek v první soumrak, když vysadil Bruncvíka na hranicích své říše. Odtud se bral Bruncvík dál, až se dostal beze všech nesnází do své říše.
Hlasité předčítání