III.
Až k ostrovu doplul bez nesnází; do hradu však se dostati nebylo skoro možná, neb měl ten hrad trojí bránu, u každé pak brány zuřivé obludy za strážce. Bruncvík musil podstoupiti s nimi boj. Zápas ten byl tuhý, od brány ku bráně tužší a hroznější, a Bruncvík by si byl průchodu do hradu neproklestil, kdyby nebylo jeho věrného lva.
Ten pokaždé, když pán již v zápase umdléval, přiskočil a tak dlouho se s obludami potýkal, dokud si Bruncvík jak náleží neoddechl. Tak pronikli posléze do hradního paláce, a tu v nádherné síni zastal Bruncvík dceru Olibriovu, dívku spanilou, ale od paty do pasu hady otočenou.
Zašla, když rytíře shlédla, a nechtěla ani věřiti, že mocí se do hradu dostal; myslilať, že strašliví strážcové bran usnuli. Pak prosila Bruncvíka, aby se nevydával v nebezpečenství ještě větší, aby se vrátil, dokud je čas; jestliže strážce ve branách zahubil, draka Baziliška a jeho družiny že nepřemůže, aby tedy jen chvátal, žeť na velikém čase, protože touto chvílí Bazilišek, hrozný její teď pán, sem přicházívá.
Bruncvík však zůstal a nelekl se, když se počala pojednou do síně valiti, hrnouti družina Baziliškova pištíc a syčíc; nejrůznější lesklí hadi, ještěři, hadové panenky a divné a jiné obludy, různo, v chumlech, v kotoučích, vše v hrozné směsici, v takové záplava že veliká síň byla jimi za chvilku plna.
Bruncvík se dal s nimi hned a chutě v zápas posilněn prstenem, jejž mu panna dala a jímž nabyl síly za dvacet mužů, a ještě více posilněn touhou, aby nebohou pannu vysvobodil. A lev mu také vydatně pomáhal. Švihal ocasem do oblud, drtil je tlapami, trhal je zuby, rozškubával je na kusy, a tak všecka ta pištící, syčící havěť zničena jeho silou a Bruncvíkovým mečem. Již měl mladý rytíř vyhráno; v tom hrozný hluk, jako hřímání, otřásl síní, a již sám Bazilišek, drak s osmnácti ohony, kovové, měňavé barvy, ohnivé tlamy vrazil na své protivníky.
Tu teprve nastalo Bruncvíkovi hoře. Bránil se, zápasil, sekal do draka, zranil ho kolikrát, ale sám už také krvácel. Kolik ran již utržil, několikrát již na zemi povalen. Ale pokaždé ho lev zastoupil. A když pak opět lev umdléval, sebral se Bruncvík a dal se v nový boj. Ten trval od nešporů, po celou noc a nazejtří ráno, až do samého poledne. Tu teprve padl Bazilišek, natáhl údy a zdechl. Lev hlasno zařval, Bruncvík však, posetý ranami, ležel na zemi jako bezduchý.
Tak nebohého ujala se dcera Olibria krále. Vymyla Bruncvíkovi rány, obvázala je, léčila jej a ošetřovala tak, že devátého dne zase vstal. I vzal vysvobozenou pannu, uvedl ji na loď a vrátil se s ní a se lvem na hrad jejího otce, těše se, že nyní budou otevřena železná vrata a že bude lze, aby se navrátil do vlasti. Král Olibrius ho s radostí uvítal, o železných však datech se ani nezmínil. A také nechtěl o nich ani slyšeti, řka, že tu Bruncvík musí zůstati, že si dcera Afrika statečného ochránce svého tak zamilovala, že ho chce za manžela.
Bruncvík zahořel hněvem na krále i na jeho dceru a trpce jí v duchu vyčítal nevděk. Ze však nebylo ani rady ani pomoci, musil povolit a pojal královu dceru za manželku. Ale mysl jeho byla ustavičně jinde, daleko ve vlasti, u Neomenie, a čím dále tím více po ní tesknil a toužil.
Smuten sedával na břehu a vyzíral na moře, do dáli, nezjeví-li se nějaká loď, která by ho odtud vysvobodila. Než po širu daleku nikde se nezabělala plachta, žádný koráb nezčeřil zelených vln, jež na slunci hrály a v jejichž hukotu zanikaly teskné povzdechy mladého rytíře. Často také, když osaměl, bloudil hradem, jejž v duchu proklínal, i jeho krále i dceru a jejich dvořanstvo netvorné.
Když se tak jednou hradem zamyšlen procházel, přišel do sklepení, jehož do té chvíle nikdy neviděl. V tom sklepem spatřil na kamenném stole starý meč bez jilce. Maně ho obnažil, a jak si ho prohlížel, seznal, že je z vybrané ocele, náramně ostrý. I zalíbil se mu tak, že sňal jilec se svého meče a vstrčil jej na ten starý meč, kterýž pak vrazil do pochvy svého meče. Svůj pak meč bez jilce položil ve staré pochvě na kamenný stůl a potom odešel.
Setkav se s Afrikou, neřekl jí, co učinil, ale optal se, jaký to meč v tom sklepení. Králova dcera se lekla a hned šla a zavřela sklepem na devět zámků.
Bruncvík se tím dychtivěji vyptával, jaký to meč, a proč ho tak skrývají.
„Kdybys věděl, co ten meč mnoho moci má!“
Více vsak neřekla. Ale když Bruncvík naléhal a neustal prošiti, aby pověděla, že může, žeť má k tomu meči klíče, jeho že není, tu povolila.
„Když tedy chceš věděti, slyš. Ten meč má tyto moci: Když bys z pochvy ho vytrhl a řekl: Hlava jedna, dvaceti, třiceti, stotisíc hlav dolů! Hnedky by hlavy dolů skákaly.“
Bruncvík se tomu smál, jako by nevěřil; ale řeč ta mu utkvěla v mysli, a již uvažoval, jak by se přesvědčil. A tu, když jednou několik těch obludných dvořanů, ryšavých, šedých, hrbatých i o dvou hlavách a psí hlavě, vstoupilo k němu do komnatky, vytrhl meč a řekl:
„Nuž tímto mečem prvním potvorám hlavy dolů!“
Hned hlavy všech, co jich tu bylo, dolů skákaly, a on sebrav je, do moře je hodil. Po tom malém času, když král Olibrius s dcerou a se vším dvořanstvem seděl za stolem, vytrhl Bruncvík z nenadám svůj meč a vzkřikl:
„Nuž, milý můj meči! Těmto obludám i králi s dcerou, všem hlavy dolů skákejte!“
Tak se stalo. Bruncvík, pomstiv se za nevděčnost, nechal pobitých, vyšel rychle ven a chystal se hned na cestu. Otevřel železná vrata, nabral si potravy, zlata i drahého kamení, naložil vše na koráb a vzav milého lva, vydal se vesele na cestu. Loď šťastně vyplula a Bruncvík zamířil domů, do vlasti.
Hlasité předčítání