ZE STAROBYLÝCH PROROCTVÍ

Když oko vaše slzou se zaleje,

když na vás těžký padne čas,

tehda přináším větvici naděje,

tu se můj věští ozve hlas! –

ERBEN.

Zavírá se kniha starých pověstí. 

Minulá sláva září z nich; i veliké žaly předešlých bouří a pohrom slyšeti z nich temným ohlasem. Těžkých dob černé stíny padaly do věků a zůstaly dlouho, a mnohý je cítit až po dnešní den.

Zle bývalo v zemích České koruny, až teskno, až úzko, a nejvíce, když v porobu podroben lid. Nevolný byl, a ukrutné platy, robota ho soužily, sílu mu ssály, až ponížen a ponižován ohýbal šíji a pokorou hledal si paprsek přízně a úlevy.

V ten čas člověčenství, pokut a ran mořily vojny a hlad poddaný lid, přirozený mu jazyk byl potupou zhaněn a k umdlení, k shlazení jako již určen.

Zle bývalo, až úzko, až k zoufání, tak že mysl útrapou sklíčena jen od Boha, zázrakem, čekala pomoc. Kořen té naděje živily stará kronika a zvěst o lepších časech, a na tajemném stromu dávných proroctví pučely letorosti nové.

Pučely za letních nocí, kdy v temnu starých lip si vesský lid posteskl nad svým soužením, pučely za zimních večerů, v teskném soumraku nebo při svitu chudého krbu, kdy děd vzpomínal minulých dob. Pučely za černé hodinky nebo v posvátném klidu nedělních odpolední, kdy starý písmák vykládal sousedům, jak bývalo, a hlásil, jaká znamení ještě budou, co hrůz ještě stihne zemi a lid, než nastane nový a lepší čas.

Kdo slyšel, v duši se chvěl. Ale v tom zkormoucení zkvétal už útěchy květ čarovné vůně a moci, a ze mhel těch tajemných věšteb vál větřík ochladu a nedal uhasiti žáru k rodné zemi, jejž dusila svízelů tíha.

Hlas prorocký od Stadického pluhu i věštby, jež zjevila Libuše kněžna věštím duchem nadšená, řeč, jež vyšla z úst Sibylliných, i to, co Slepý mládenec v budoucnu zřel, i naděje v svatého dědice České země, vše těšilo ubohé, těšilo, konejšilo a dávalo sil.

Slyšte ta proroctví i ta, kteráž jen v některých končinách vytryskla jako živy pramen ze sprahlých skal. Pokolení za pokolením chodila sem, aby rosou věští útěchy občerstvila mysl vadnoucí, prahnoucí v úpalu těžkých těch dob. –

Slyšte ty staré věštby!