SIBYLINA PROROCTVÍ
I.
Sibylla, královna ze Sáby, panna mysli důvtipné a osvícené, uslyševši mnoho mluviti, jak je král Šalamoun na div moudrý, zatoužila v srdci po něm a chtěla ho vidět a slyšeti. Protož ustanovila se na tom, že se vydá za ním do Jerusalema.
Vypravivši hojný a bohatě vystrojený zástup panen a zbrojných, kteříž by ji provázeli, poručila, aby naložili na velbloudy mnoho vzácných darů, a vydala se na cestu.
Království pak a město její Sába bylo dvě stě čtyřicet a jedna míle vzdáleno od Jerusalema, ku polední straně v Africe. I putovala z toho města a říše své mouřenínskou zemí, Egyptem a končinami Rudého moře, Arabskou pouští, až se dostala do království Šalamounova.
Když pak k Jerusalemu samému přibyla, sestoupila mladá královna se svého vozu a šla bosýma nohama, dávajíc tak na jevo, že tato místa má za svatá. Šla tedy bosa až k potoku Cedronu, přes nějž leželo dřevo. Královna ze Sáby však nepřešla přes ně, jakož jiní chodili, nýbrž pokleknuvši, políbila je a jiným pak místem potok přebředla.
Když po té stanula pod horou Kalvárií, padla na zem jako žalem zmožená a ležela tak se sepjatýma rukama po tři hodiny. Povstavši pak, hleděla na horu Kalvárii a zaplakavši zvolala:
„Pozdravena buďte, ó místa posvátná! Svatá jste a svatá budete až na věky věkův, až do skonání světa!“
Šalamoun, zvěděv o královně ze Sáby, vyšel jí s komonstvem ve vší slávě své naproti a přijal ji s milým vítáním a velikou ctí, řka: „Vítej, milá hosti!“
Sibylla šla s ním ku dvoru a tu otevřela své poklady a darovala je králi: zlata veliké množství, drahé kamení a krásné nádoby uměleckého díla, též vzácné koření a součky ze stromů, jež balsam potily.
I zůstala královna v Jerusalemě devět měsíců a král vykázav jí nádherné síně a vzdušné vonné komory v paláci, jenž byl v utěšené zahradě, hostil ji jak se na vzácnou královnu patřilo. Za častých rozmluv seznal král, že je panenská královna moudrého ducha, a když také o budoucích věcech často mluvila, požádal jí, aby mu o nich něco zjevila.
A tu, jak seděli v zahradě plné krásy a utěšení ve stínu starých cedrů, oliv a cypřišů, pohlédla Sibylla do temné budoucnosti a jala se o ní mluviti.
Nejprve králi o jeho říši pověděla, že po jeho smrti bude království na dvé rozděleno, že lid i králové opustí Hospodina, začež pak přijde cizí a všechen lid i krále odvede do zajetí, až do Babylonské země.
Sláva Jerusalemská pomine a chrám, jejž on, Šalamoun vystavěl, že bude zbořen jako všechno město. Po mnoha však letech, kdy lid israelský bude se skroušeně káti a k svému Bohu jedinému volatí, nastane lepší čas: lid se vrátí do vlasti, obnoví Jerusalem i jeho chrám.
„Ale vlastních králů již míti nebude, nýbrž cizí, pohanské a posléze z národa Římského. Tehda věz, králi, narodí se Mesiáš, jenž bude konati veliké divy a zázraky. Od svých však poznán nebude, nýbrž uplván a na smrt odsouzen. I zemře na dřevu kříže a sám si ho ponese na Kalvárii žalostnou horu. Ten kříž bude z Adamova stromu, jenž v ráji stával a z něhož dřevo leží nyní přes potok Cedron. I budou Mesiášem a jeho smrtí mnohá místa svatá jakož Kalvárie hora, na níž Spasitel odevzdá Hospodinu ducha svého.
Po umučení Mesiášově přijde na Jerusalem pomsta Páně a drahocenné nádobí, jež jsi do chrámu dal, za kořist bude odneseno do Říma. Ale nad pohanským Římem zvítězí Kristus, a učení jeho rozšíří se po veškeré zemi a bude až do skonání světa.“
Sibylla umlkla a toho dne již více nepověděla. Král pak, když odešla, přemítal na mysli o všech těch věcech, až pak dav zavolati písaře svého, pověděl mu vše, co Sibylla zjevila, a písař vše sepsal. Král pak schoval, co napsáno, k jiným knihám svým.
Hlasité předčítání