II.
Věštba poustevníkova o synu Chropínského pána letem se roznesla moravskou zemí a lid nepřestal čekati na krále Ječmínka. V Chropínském zámku měli pro něj stůl stále prostřený a pokoje uchystány, jako by měl každé chvíle přijití.
Čekali krále Ječmínka, čekali i hledali ho, Chropinští, z Přerova města, Žalkovští a jiní po všem Přerovsku. Každým rokem se shromažďovali po městech a dědinách, i zástupem táhli se zbraní v ruce krajinou, dědinami, poli a lesem, hledat žádaného, touženého krále Ječmínka, naději lepší budoucnosti.
A když bylo hůř a hůře, když poddaný lid za pozdějších věků sténal v robotě, utěšoval se králem Ječmínkem, věštbou o lepší budoucnosti. Když pak za císaře Josefa poddaným značně uvolněno, počínali všude po dědinách věřiti, že přišel zaslíbený král Ječmínek, že nastává toužená doba, kdy bude robota úplně zrušena a plná svoboda všem dána. Proto také lid ani neuvěřil, když došla novina, že císař Josef umřel.
Ze je živ, takové přesvědčení se v lidu ujalo, a že se jen ukryl před pány, kteří nepřáli uvolnění selského lidu, že císař mešká v přestrojení mezi lidem, a obchází dědiny. A říkali mu zase Ječmínek.
To byl nový král Ječmínek.
Ale vrchnostem se nelíbil. Páni se ho báli a tušili, že v jeho jménu obchází dědinami nespokojenci, kteří lid štvou a pobuřují. Proto ho stíhali; za starodávna konalo se hledání tajemného toho krále ve všech obcích celého panství, a to v noci, všude v stejnou chvíli.
Vše, co bylo v panských službách, myslivci, hajní, myslivečtí mládenci, písaři z kanceláře, vrátný, mušketýři, všichni se rozešli se zbraní po osadách a prohlíželi dům od domu. Rychtář a konšelé musili jim býti nápomocni. A když v každém stavení vše bedlivě prohlédli, v jizbě, v komorách, ve sklepě, na půdě, a když tak celou vesnici obešli, zastavili se v hospodě, aby se posilnili na panské útraty.
Toho však, kterého stíhali, Ječmínka, nikdy nestihli. Ten chodil tajně mezi lidmi dál, tak věřil lid a utěšoval, že roboty přestanou, že bude všem dobře. V každé obci měl svého známého souseda nebo dva. K těm chodíval na besedu a to vždy v noci, když čeleď už spala. Přišel z nenadání (byl prostředního věku a postavy dosti vysoké), v plášti z modravého sukna, s čepicí na hlavě, v dlouhém kabátě, maje modravé nohavice do bot. A ty se svítily vždycky jako zrcadlo, třeba že pršelo, jen se lilo. A sám byl za deště také suchý, na plášti, na čepici ani krůpěje. To ho ten plášť tak chránil, že nezmokl a také jinak: že nemusil spáti, ani jisti ani piti, a že žádný ho neviděl, leda ten, kterého chtěl, aby ho viděl.
Za tmy se zjevil, přišel zavřenými dveřmi, usedl za stůl pohovořil, přeptal se svého známého souseda na všelicos, a nejvíce na to, jak se nakládá s lidem na robotách. Pověděl, že přijdou ještě hrubé platy na sedláky, že se bude platit daň ze všeho, i z koštěte. Ale že to bude to poslední, pak že ty nekřesťanské platy přestanou; i roboty že vezmou za své.
Tak pohovořil, poseděl, chleba však neukrojil, náhle vstal a zas odešel jak přišel zavřenými dveřmi, a nikdy neřekl kam jde. A nikdy také nezůstal u nikoho na noc. A zase putoval sám tmavou nocí zahalen čarovným pláštěm, těšitel lidu, putoval mokřinou, blátem, cestou, necestou, klidný a jistý, nelekaje se svých pronásledovatelů.

Nejednou je potkal, když šli se zbraní chytat ho a vázat. A on šel vedle nich svou cestou dále, král Ječmínek, všech utiskovaných živá útěcha, všech věrných vtělená naděje a víra v lepší budoucnost moravské vlasti, naděje a víra, jež přetrvala bouře věků, jež se nedá udusiti, neutuchne a bohdá nezklame!