O ŽIŽKOVI
I.
Nejprve dolů na jih české země.
Hle, v těch stranách tichý kout, osamělý, Trocnovský dvůr u malé vísky! Kolem luka, pole, dubový les a černé lesíky, za nimiž v dáli, k západu slunce promodrávají se Krumlovské hory.
Stůj a viz ten zemanský, dřevěný dvůr omšených střech ve stínu stromů. Tu strávil mladý svůj věk největší hrdina a vojevůdce našeho národa.
A tam jeho rodiště!
Za dvorem opodál, za rybníčky, vedle pole na kraji lesa nad volným svahem stával mohutný dub, a pod tím dubem se narodil. V létě, o žních, když Trocnovská zemanka šla dohlédnout na žence. Tu spatřil světlo světa její syn Jan, jenž pak byl vůlí a duchem silný jako ten dub.
I rostl a prospíval na těle v Trocnovském dvoře a v osamělém jeho okolí. Za jinošských let dán prý do Prachatic, tehda českého města, do škol, do těch škol, do kterých také chodil z Husince chudý synek Jan. Ten denně tam chodil podél Blaníce řeky a často, unaven, odpočíval na jejím břehu na skalném balvanu, jejž tu viděti podnes.
Když Jan, řečený Žižka, dospěl do mužského věku, podědil Trocnovský dvůr po svém otci. Dlouho tu však v poklidu nežil. Dostalť se do sporů s Jindřichem z Rosenberka, přemocným vladařem a pánem v těch jižních končinách země, jenž i samému králi brannou mocí se opřel. Ten pan z Rosenberka nedbal hrubě práv svých zemanských sousedů, a tak se stalo, že mladý vladyka Trocnovský, dbalý své cti a své nezávislosti, chopil se zbraně a stal se odpovědným nepřítelem Krumlovského pána i Budějovických Němců, s nimiž měl také spor.
Boj byl nerovný. Nezámožný zeman nebyl s to, aby přemohl mocného pána a bohaté královské město. Mstil se, jak mohl, a když mu v tom zápase vypálili dvůr a zničili všechen majetek, utekl se do lesů a bojoval nerovný boj dál, až se ho přátelé ujali a za něj se u krále přimluvili.
A tak milostí krále Václava IV. dostal se l. P. 1409. do Prahy ke dvoru a tu dvořil. Stal se komorníkem královny Žofie. Po nějakém čase vydal se odtud do Polska, sloužit vojensky Polákům proti řádu německých rytířů. Dne 15. července l. P. 1410. bojoval s mnohými Čechy a Moravany v Polském vojště u Tannenberka, kde němečtí rytíři byli ukrutně na hlavu poraženi.
V té Tannenberské bitvě bil se Žižka hrdinsky a tu mu prý oko vyťali. Když pak delší dobu pobyl v Polském království, vrátil se do vlasti a zase do Prahy ke dvoru královu. Jsa služebníkem královny Žofie, doprovázel ji často do Betlémské kaple na kázání proslaveného kazatele mistra Jana z Husince. Toho si Trocnovský zeman velmi oblíbil i jeho učení. Jsa muž vážného smýšlení souhlasil upřímně, když Betlémský kazatel vytýkal všeliké nezřízenosti a nešvary tehdejší společnosti, světské i duchovní.
Proto pak hluboká lítost pojala Žižku nad neblahým osudem zbožného mistra, když byl do ukrutného vězení v Kostnici vsazen, když mu tam nohy a ruce okovány, až pak k potupě a hanbě všeho národa do ohně byl uvržen. S lítostí i hněv a rozhořčení vzplanuly v Žižkovi proti všem protivníkům Husovým, cizím i Čechům přirozeným. A proti těmto obzvláště. I rozmýšlel si Žižka častěji tak žalostnou smrt mistra Jana i přítele jeho mistra Jeronýma Pražského. Nejednou dlouhý čas všechen smutně zamyšlen procházel se po nádvoří královského hradu na Vyšehradě.
Jednou ho tak zastal král Václav. Vida ho zamyšleného, ptal se ho, proč teskní? I odpověděl Trocnovský Jan: „Milostivý králi, je mi líto, srdečně líto, že naši Čechové a věrní vůdcové tak nelítostivě proti glejtu císařskému nespravedlivě byli upáleni. Kdož by tu mohl vesel býti!“
Načež král odpověděl:
„Milý Jene! Zda-liž to můžeme již opraviti? Víš-li ty k tomu jakou cestu, oprav to. Myť tobě toho rádi přejeme.“
I vzal prý Žižka krále za slovo řka, že tak učiní. A také učinil.
Hlasité předčítání