
ZE ŽIDOVSKÉHO MĚSTA
I.
Židovské město bývalo částí Starého města. Přiléhalo k němu, splývalo s ním v jedno a přece bylo odloučeno. Šestero bran je oddělovalo; brány ty musily býti v pašijový týden ve dne v noci zavřeny. Za těmi branami bylo všecko jinačí; stavení jiná, chudší, nevzhlednější, za dávných dob více od dřeva nežli od kamene, s divnými přístavky, pavlačemi, výstupky, s černými zašlými dvorky; ulice jinačí, úzké a krátké, křivolaké, špinavé a nedlážděné. A všude jen židé, lidé jiných obyčejů a zvyků, jiného života rodinného. I krojem se různili. Nejnápadnější byly na něm žlutý roh, v nějž vybíhal židovský klobouk, a žluté nebo rudé kolo soukenné, jež musili na plášti nositi.
Žili v ponížení a jen ve svém Židovském městě. Ale o tom věřili, a víra ta šla od pokolení do pokolení, že je starší nežli sama hrdá Praha, že jejich otcové tu měli osadu dříve nežli Libuše založila Pražský hrad. A také si s pýchou povídali, že stará-nová jejich synagoga, u jejíchž dveří na stupni přísahali ve při s křesťany na svatý rodal, je staršího původu nežli kostel sv. Víta a nežli všechny kostely Pražské.
Každý hleděl s úctou na staré, pochmurné stavení úzkých oken, vysokých štítů, cihlové střechy věkem již zahnědlé a zašlé, stojící o samotě, jako obr nad bludištěm úzkých uliček, zasmušilý pamětník dávných věků a bouří.
Židé o ní věřili, že je, vyjma modlitebnu ve Vormsu, nejstarší synagogou, že v jejích základech je kamení ze zbořeného chrámu Jerusalemského, že ji andělé sami před věky přinesli ze zaslíbené země sem na toto místo. Tenkráte prý andělé starším pražského židovstva zjevili a nařídili, aby synagoga po vždy zůstala tak, jak ji přinesli, by se na ní nikdy nic neměnilo.
Když po čase o to se přece pokoušeli a něco začali přestavovati, nikdy nedokončili svého díla a nikdy neunikli trestu. Buď se při práci schromli, nebo sešli náhlou smrtí.
Než také jinak si vypravovali o jejím původu a založení. Prvotně prý měli synagogu jen dřevěnou. Když pak už nestačila, rozhodli se starší, že vystaví novou, větší, od kamene, a to na místě, kde tenkráte se vypínal nevelký pahorek. Když jej rozkopávali a rozváželi, uhodili pojednou na zdivo, na celé zdi z mohutných kvádrů. Čím dále kopali, tím jistěji poznávali, že ty zdi jsou z nějaké pradávné synagogy. A když posléze nalezli také závitek pergamenu, popsaného hebrejským písmem, tu již nepochybovali ani dost málo.
Tenkráte právě meškali v Praze dva Jerusalemští židé, a ti poradili pražským souvěrcům, aby synagogu stavěli dle vzoru Jerusalemského, aby udělali okna vně širší, dovnitř celou tloušťkou zdi se úžící, aby svatyně sama byla hloub, tak aby se do ní po schodech dolů stoupalo, neboť že psáno jest: „Z hlubokosti volám k Tobě, Hospodine!“ A tak se stalo. Synagoga zbudována tím způsobem, prý stavitelem Lipenským, a stála a stojí vždy stejná, nezměněná. Pokolení přecházela za pokolením, modlila se tu a žalmy zpívala.
Než i nevěřící do ní přicházeli, ale násilně, a zneuctili místo židům posvátné. Dvakráte zhaslo ner tamid, a stánek boží, Aron hakodeš, zastřený drahocennou, krumplovanou oponou „poroches“, pobořen rozzuřeným lidem křesťanským.
Po prvé za krále Jana, jenž dal v synagoze kopati po skrytých pokladech židovských a jemuž tu vyhrabali jeho lidé za dva tisíce hřiven zlata i stříbra. Za téhož krále i krev tu tekla, pak za jeho vnuka Václava IV. Tenkráte, bylo o Velikonocích, otřásala se všecka prostora pod klenutím na dvou osmihranných sloupech spočívajícím, žalostným, zoufalým křikem a úpěním vražděných židů. Krev jejich vysoko zastříkala stěny staré synagogy a zkropila tam hebrejské, posvátné průpovědi.
S hrůzou a dlouho vzpomínali v Židovském městě na strašlivé Velikonoce, a v den smíření pak po všecky časy říkána v synagoze selicha, žalozpěv o hrůzách oněch dnů. Složil jej rabbi Abigdor Karo, sám památník onoho pronásledování.
A staré synagoze zůstala památka na ony dny. Nevyjasnilyť se od těch dob její stěny. Nikdo jich nečistil, aniž natřel, a tak temněly víc a více, až zčernaly. Rabbi nedovolil, aby se jich kdo dotekl, neboť lpěla na nich zaschlá krev věřících; vrstevníci i potomci měli ji v úctě jako krev mučedlníků.
Stará synagoga přečkala i pozdější bouře a nebezpečenství. Když před třemi sty lety zachvátil ohromný požár Židovské město, kdy všecko vzplálo a hořelo, stála stará synagoga netknutá nad živým, ohnivým jezerem. Plameny hubily a trávily všecko kol a kolem, odevšad se valily sloupy a mračna černého, čpavého dýmu. Jen na modlitebnu nesletěla ani jiskřička, a také ani cihla se střechy nespadla.
Na temný její štít usedly dvě bílé holubice a tu také zůstaly. Ani sálavý žár, ani dusivý dým jich odtud nevypudil. Vydržely tu tak dlouho, až pominulo všecko nebezpečenství. Pak se pojednou vznesly na bělostných perutích a zmizely v oblacích.