III.
Lamminger se z Plzně na Trhanovský zámek už ani nevrátil. Poslal rychlého posla ku své paní, by se za ním vypravila, že ji v Plzni bude očekávati. Do Trhanovského zámku přijel zase až za rok, na podzim. Všichni, kdož ho viděli, říkali, že se všechen změnil, že je nějak přepadlý. Byl také mrzutější a přísnější. Sám si teď nikdy nevyjel, jako jindy, nýbrž vždycky v průvodu. Nedůvěřovali Chodům.
Doma pak, o samotě, přecházel často a dlouho komnatou, patrně neklidný a zamyšlen. I spaní ho opouštělo, a když usnul, sténal a křičíval, mučen hroznými sny. Kozinova slova mu nešla z mysli, a počítal čas. Už minul skoro rok, a nic se nestalo. Již se počal utěšovati, že ten sedlák jen tak hrozil. Než přicházely zase chvíle, kdy na něj myslil, musil mysliti, kdy se mu Kozina zjevoval ve snách, bledý, planoucích očí, an ho vyzývá na Boží soud.
Aby se povyrazil, zval Lamminger četné hosty na Trhanovský zámek, strojil veliké hony a hlučné po nich hostiny. Chodům však neuvolnil. Musili robotovati, a když s hostmi honil, musili mu nadháněti zvěř v těch lesích, kdež otcové jejich, sami, jako páni lovívali. Říjen už minul, nastával listopad.
V ten čas jednou po honě večer seděl s hostmi u tabule; venku se chystalo na bouři. Lamminger byl dobré míry, neboť se poslední dobu zvláště těšil, že Kozina přece jen mluvil na piano; že když do té doby se nic nestalo, že se již nestane, že přečká i listopad, jako již přečkal všechny měsíce. Také byl vínem rozjařen. Již začal na hlas o tom, o čem před lidmi nikdy nemluvil: o lhůtě Kozinou mu dané. Pak se i té lhůtě smál, až posléze zpupně zvolal:
„O Kozino, špatný proroku! Rok už tu, ty tam a já dosud tu!“ Ale v tom klesl rázem zpět do křesla.
V ten okamžik se venku rozbouřil vichr, až stromy před okny se rozhučely, v panské komnatě se otevřely dveře samy od sebe, okna řinčela, a jídelnou se brala zvolna bledá postava.
Trhanovský pán už mlčel. Byl bez sebe a oči měl v sloup. Odešel tam, kam ho Kozina vyzval. Páni a dámy kolem trnuli a chvěli se hrůzou.
Zpráva o Lammingerově smrti rozletěla se Chodskem; všude velebili boží spravedlnost, vzpomínali vroucně na Kozinu a opakovali.
„Boží soud! Boží soud!“
Tam v Klenečském kostelíku uložili do hrobky pana Lammingera z Albenreuthu, a kletby Chodů šly za ním. Hned po pohřbu odjela vdova po něm s dcerami a vícekráte se na Trhanov nevrátila. Do roka jej prodala i Kout a Ryzmberk, ostatní panství.
Statečný Jan Kozina zůstal v žehnané paměti všech svých krajanů, kteří od jeho smrti začali nositi šňůrky černé barvy na svých bílých šerkách, na znamení smutku. Chodský lid si podnes vypravuje, jak Kozina „bul nevinně hutracenej, ha že je svatým“.
Hlasité předčítání