O BRUNCVÍKOVI
I.
Když zemřel kníže Žibřid, tehdy Bruncvík, jeho syn, uvázal se u vládu nad českou zemí. Mladý kníže byl šlechetný a ke všem spravedlivý. Ve své říši však dlouho nezůstal. Maje stále na mysli hrdinství nebožtíka svého otce, jeho čest a slavné jméno, rozhodl se v třetím roce svého panování, že se vypraví do světa hledat cti svému jazyku.
„Můj otec si dobyl znaku orla, já pak chci si lva dobyti.“ Tak řekl své manželce, když jí úmysl svůj oznamoval. Mladá paní se nad tím velice zarmoutila a prosila ho, aby nejezdil, aby se nevydával v nebezpečenství.
Když Bruncvík jí nechtěl vyslyšeti, rozplakala se a plačíc jej objala a znovu žádala, aby jí tu samotné, v tesknotě a smutku nenechával. Než Bruncvík srdečně ji těšil, že nebude opuštěna, že vzkázal jejímu otci, aby tu s ní byl a jej u vládě zastal. A sňav svůj prsten pravil:
„Tuto ti dávám na svědomí svůj prsten a tvůj prsten s tvého prstu beru. Nevěř nikomu, ať slyšíš cokoliv, nevěř, leč sama uzříš tento prsten. Jestliže ho v sedmi letech neuvidíš, věz, že nejsem již na živu.“ Když pak její otec přijel, dal Bruncvík osedlati třicet koní a přichystav se s družinou, rozloučil se s Neomenií svou manželkou i s jejím otcem a vydal se do světa na dobrodružství jako pravý, statečný rytíř.
I jel do rozličných zemí, jel pořád dál a dál a rytíři jeho a zbrojní s ním, až pro vody nemohli dále. Dostaliť se až na břeh širého moře. Než ani tu se nezastavil, ani neobrátil. Opatřiv sobě koráb, vsedl na něj se svou družinou, i koně s sebou vzali, a pustili se sirým mořem do neznámých končin.
Když odráželi od břehu, vál příznivý vítr a vál pak za dlouhý čas. Až jedné noci, to již čtvrt léta na moři jezdili, náhle se obrátil. Za temné noci rozehrálo se moře. Bruncvíkův koráb potácel se v bouři, a divoké vlnobití metalo jej hned vysoko a hned zase dolů do vodních propastí. Plavci byli u velikém strachu, ale jestě více se pak polekali, když náhle spatřili ve tmách vlekou, žlutavou zář a když je všechny pojednou ovanula silná, pronikavá vůně.
Tu počali teprve naříkati a bědovati, neboť věděli, že ta zář i vůně jsou z jantarové hory a že ta hora noci zářící má tu moc, že všecko, ať lidi, ať zvířata, lodě, všecko co jest v padesáti mílích kolem ní se všech stran, k sobě živou mocí přitáhne, zrovna přitrhne, a kdo se na ni dostane, ten že při té jantarové hoře musí zůstati a nikdy, nikdy více se z ní nedostane.
Proto se plavci tak lekali a bědovali, když viděli kam je vichr žene. Marně se modlili, marně i sliby činili, aby se vítr obrátil. Neobrátil se, hnal je dál a jak se již na padesát mil před tu horu vichrem dostali, letěla loď rovnou, přímo k jantarové hoře letěla v žluté její záři, jež stoupala vysoko do tmy a byla rozlita daleko po rozbouřených vlnách.
Loď pak se pojednou zarazila u břehu ostrova, prostřed něhož se ta jantarová hora vypínala. Na ten ostrov Bruncvík vystoupil i jeho družina a koně taní také z lodi vyvedli, jakmile se moře pojednou utišilo. To již svítalo, a v slunečné pak záři seznali, že je ten ostrov opuštěný, liduprázdný a že není na něm nic, čím by se mohli živiti.
Jak jej obcházeli, spatřili na pobřeží mnoho zetlelých, rozpadlých lodí a mnoho lidských kostí, bělajících se v písku na palčivém slunci. I zastesklo se z toho Bruncvíkovi i všem. Viděliť, že ti tu bídní zhynuli, a tušili, jaký žalostný konec je samé čeká. Smutně se rozhlíželi kolem a široširou mořskou plání, jejíž zelenavé vlny splývaly v nedozírné dáli s oblohou.
Když se pak poněkud vzpamatovali a sobě po té bouři odpočinuli, přece se o to pokusili, aby se odtud dostali. Vsedli zase na svou loď a odrazivše ji od břehu, rozpiali plachty, pak se vesel chopili a veslovat usilovně, bez únavy. Loď jela, od ostrova jela, a se počali těšiti, že zmohou kouzelnou moc jantarové hory. Jak ta naděje počala jim svítati, opřeli se tím více do vesel a pracovali až zrudli, až se jim po těle řinul pot.
A loď jela, rychle jela, až pojednou se zarazila a stála tiše jako na kotvách – opět u břehu ostrova pod jantarovou horou.
Bruncvík se tuze zarmoutil, a všickni byli na mysli hrubě sklíčeni, vidouce, že již jim souzeno zůstati na tom neblahém ostrově. Dokud měli potravu na lodi, nebylo zle. Za dobu, co tu meškali, ještě dvakráte se pokusili, aby se na lodi odtud dostali. Než pokaždé ocitli se zase zpátky u břehu jako po prvé.
Když pak došly všecky zásoby lodní, zabíjeli koně a živili se jejich masem. Ale když snědli posledního, Bruncvíkova koně, nastal krutý hlad a ten je hubil. Zoufale hledali, čím by ho ukonejšili; než po všem ostrově nenalezli ani zrna, ani ptáčka nespatřili, nic, čím by se mohli nasytiti. Při tom vždy ještě čekali smilování božího.
Ale když nabyli jistoty, že nadarmo, zmohla se jich zoufalost, až pak tupě oddavše se svému osudu, usedli nebo ulehli na břehu, u lodi a čekali smrti. A ta brala jednoho po druhém.
Již jenom Bruncvík a starý rytíř jeden, Balád jménem, zůstali ze všech pod jantarovou horou. Ten rytíř starý, když s Bruncvíkem sedě do širého moře hleděl, promluvil pojednou k mladému knížeti:
„Pane milý! Kdyby tak věděla tvá paní, kdyby tak věděli tvoji zemané o tvém neštěstí!“
Slyše to Bruncvík, byl velmi žalostiv. A tu mu Balád řekl:
„Nestýskej si, můj milý pane! Poslechneš-li mne, mohl bys se odtud dostati. Jen že nevím kam.“
„A což ty?“ vece Bruncvík.
„O mne se nestarej. Jsem stár a nedbám. Mně jest již zde ostati. Zachráníš-li se však a přijdeš-li kdy ke štěstí, rozpomeň se na mou věrnou službu.“
„A co bys mně radil?“ ptal se Bruncvík.
„Viděl‘s pane a kníže můj, že sem prvního roku za našeho pobytu přiletěl pták noh a druhého roku také jednou. A tohoto roku přiletí zajisté zas, jak se zdá, že jeho obyčej, že na každý rok jednou sem přiletí. Ten tě má vyvěsti, jestliže ráčíš.“
„A jak by mne vyvedl?!“ Bruncvík žasna se tázal.
Starý rytíř ukázal na koňskou koži, která u lodi ležela, a řekl Bruncvíkovi, aby si do ní lehl, ale aby meč svůj vzal s sebou. Když se tak stalo, zašil jej rytíř řemenem a vložil Bruncvíka v koži zašitého na jantarovou horu.
Nedlouho po té v povětří zašumnělo, a bylo cítit prudké vanutí větru jako před bouří. To bylo od letu ptáka noha, jak se blížil k jantarové hoře na ohromných perutích. Když se pak ukázal nad horou, to jako by nesmírný mrak se tam vznášel. Okamžik spočíval noh vysoko v povětří na rozpiatých křídlech, pak v ráz se dolů spustil a sebrav Bruncvíka, jako by zrnečko bylo, vznesl se do povětří a letěl pryč.
Na ostrově pod jantarovou horou bylo zase ticho a pusto. Smutně stály zetlelé, rozpadlé lodi, nehnuté ležely jejich stíny na písčitém pobřeží, kdež na slunci se bělaly kosti zhynulých.
Jediný živy tu byl: starý, věrný rytíř Balád, jenž hladem zmořen, vysílen, seděl v písku opíraje se o trosky vymřelého korábu a kalným zrakem teskně hleděl do výše, za ohromným ptákem nohem, jenž se již v dáli tratil, unášeje jeho mladého knížete Bůh ví kam
Hlasité předčítání