III.
A ještě ať zvíte o jiném slavném vítězství našich předků, též o zázračné pomoci za toho boje a podivném vidění, jež při tom měl Jan, syn Svojslavův.
To bylo l. 1260., kdy český král Přemysl II. bojoval s Uhry, s jejich králi Belou a mladším Štěpánem. Dlouho proti sobě ležela obojí vojska na poli Moravském, dole v Rakouské zemi na březích Moravy řeky. Na pravém Češi, na levém Uhři a jejich spolčena, Poláci, Rusové, Charváti a Srbové a Srbové z Bosenské země, Valaši, Sekelští Maďaři, i Tataři a divocí Kumáni, jimž také říkali Plavci, i Turci Chovaresemští. A všech bylo stočtyřičet tisíc a ještě více, síla veliká, zvláště jízdného lidu.
Český král měl jenom stotisíc mužů. Z těch sedm tisíc bylo českých jezdců od hlavy do paty v kroužkové a plátové brni na koních také železem krytých. A byli v Přemyslově vojsku Čechové, Moravané, Slezáci a něco pomocných Němců z Rakous a Branibor a Němci a Slovinci z Korutanské země. A bylo při králi mnoho znamenitých pánů českých a moravských, pan Vok z Rožmberka, nejvyšší maršálek českého království, Jaroš z Poděhus, pražský purkrabí, ten opatroval zemskou korouhev na kopí sv. Václava, a Kounického rodu Heřman z Rychnova podkomoří, a nejvyšší komorník Bavor ze Strakonic, též Vilém z Poděbrad a Zdislav ze Šternberka, pak pana Záviše z Falkenštejna otec, Budivoj z Krumlova, a jiní Vítková a páni českých a moravských rodů. S nimi Pražský biskup a Olomoucký a také němečtí rytíři a knížata z říše.
Tak ležela obě vojska proti sobě, a řeka proudila mezi nimi.
Žádnému se nechtělo brodit se na druhý břeh před tváří druhého, aby nevzal od něho škodu. I míjel den po dni, a když týden již minul, smluvili se králové vzájemnou smlouvou, již stvrdili přísahou, aby Čechové v určitý den, jenž byl jedenáctý měsíce července, ustoupili dál od řeky a na zejtří, dne 12., aby Uhři volně a bez překážky přebředli na jejich břeh, pozejtří pak, 13., v den sv. Markéty, aby svedena byla rozhodná bitva.
Tak sjednáno, tak svatou přísahou stvrdili Uherští králové a jejich velmožové. Ale přísah svých nedbali a proti ujednám, když nalezli brody sobě příhodné, přeplavili se Uhři hned v noci na druhý břeh a tu pak s bezčíslným počtem dne dvanáctého a dne třináctého udeřili na Čechy.
Ti, spoléhajíce na smlouvu a přísahy, ničeho se nenadáli a na boj se ještě nechystali. Jich vojsko nebylo ani všecko pohromadě, neboť mnohé houfy se rozjely na pícování. A tak jakmile Uhři se na ně obořili, dostali se Čechové v nebezpečenství velmi veliké. Uher je půlkruhem obklopil, sám silnější.
Nejprve padl strach na Čechy, když sálavým vzduchem zahřměl zběsilý pokřik Kumanů, když na koních hrnuli se jako nesmírné mračno kobylek, až se třásla země. Ale jak Čechové zazpívali „Hospodine, pomiluj ny“, jak nejvyšší purkrabí v železných mužích pozdvihl zemskou korouhev, strach rázem spadl se všeho vojska a mužsky začali boj.
A kamkoliv se pak pan Jaroš z Poděhus s praporcem obrátil, všude nepřátelé ustupovali, couvali, obraceli se na útěk, a železní muži nedošli žádného ourazu ani jejich koně.
Když se ta zuřivá bitva začala, bylo odpoledne a dusno až mrtvo, viděli ti, již stáli za valným vojskem v záloze, úžasnou věc:
Nad zástupy českého vojska pěších a jízdných, nad spoustou helmic, nad praporci houfů, zjevil se pojednou veliký pták, nesa se na rozpiatých křídlech. Byl to orel, ale bělostný, barvy bělejší nežli sníh, a hlava mu zářila zlatem i hrdlo, a světlost byla kolem něho.
Vznášel se nad českým vojskem, a zrovna nad korouhví sv. Václava. Nad ní poletoval, kdekoliv v kolotání a víření vražedné bitvy se mihla a vlála nesená nejvyšším purkrabím.
A bělostný, zářivý pták, nastojte, počal růsti a rostl, peruti jeho se šířily šíř a šíř, až se rozpialy nad veškerým železným šikem. Z pod ohromných perutí padl na něj stín jakoby z mraku a halil jezdce i koně. Jen praporec sv. Václava zůstal jasný a světlý, a zlatý jeho hrot zářil a svítil za šera stínu sám jediný a hořel tajemným světlem jako blesk paprsku nad spoustou vojska. –
Pak rázem pohasl, bělostný orel v povětří zmizel, a žhavé slunce svítilo zase na všecko vojsko. To v hodinu nešporní, kdy moravským polem hřměl jásavý pokřik českého vojska, kdy ve mračnách prachu hnali se Uhři divokým útěkem, ve zmatku nazpátek k řece, Kumáni-Plavci, Tataři, Madaři a všechno jejich vojsko, kdy v šíleném strachu skákali všichni do Moravy, aby se dostali na druhý břeh. Ale hynuli ve vlnách, v proudu, koně i lidé a tak, že stavili tok řeky, že přes houfy jejich mrtvol mohli Čechové snáze na druhý břeh, zmocnit se bohatého ležení a hojné kořisti uherské.
***
Do té uherské války, když na jaře nastávala, chystal se také Jan, Svojslavův syn, statečný zeman. Ale když si koně, zbraň a zbroj všechnu připravil, upadl do těžké nemoci.
Tak nemohl do sedla, a musil na lože. Tu přeležel nejeden týden. Ale nejvíce ho trudilo a proto teskný býval, že nemohl s králem svým na vojnu, a pak, že nešly z pole do jeho dvorce žádné noviny, jichž se nemohl dočekati.
Jednou, všechen dvůr odpočíval ještě v jitřním šeni, upadl v těžký záchvat, tak že přátelé u jeho lože myslili, že nastala jeho hodina. Ssinaloť mu líce, přivřené oko jakoby haslo a bolestnými vzdechy zvedala se prsa.
Pak utichl, ležel, až líce se počalo měniti; oživlo barvou, rty se usmály a v tom otevřel oči, z plna a jasně, čile se vztyčil a sedě na loži promluvil hlasem radosti plným:
„Děkujte Bohu! Velebte ho, jakož já ho velebím. Děkujte a slyšte, co jsem té chvíle viděl. Pryč jsem byl na poli v boji, viděl jsem náš český lid, ale nedobře šikovaný proti Uhrům. A ti z nenadání na naše uhodili, a zle bylo… Až se mi srdce chvělo úzkostí. A v tom shlédl jsem, ó slyšte, v jasné záři svaté dědice: nejprve sv. Václava v lesknoucí se břti a přílbě na hlavě. Po boku měl meč ve zlaté pochvě plné perel, a v pravici nesl svůj praporec. A za ním sv. Vojtěch v biskupském rouše, pak sv. Prokop opat, ten měl berlu v ruce, a naposled kráčelo pět bratří mučenníků v řeholním rouše.
Sv. Václav se ohlédl na sv. Vojtěcha a Prokopa a na všechny, i řekl, zřetelně jsem slyšel:
‚Naše vojsko mdlí, protož pojďme jemu na pomoc.‘ Jak to pověděl, obrátil praporec proti nepřátelům, kteříž všichni se pak obrátili a prchali, když naši do nich statečně bili zpívajíce tu sladkou písničku: ‚Hospodine‘…“
Jan Svojslavův sepjal ruce a všichni kolem jeho lože se divili a pravili:
„Jistě dal dnes Pán Bůh vítězství našemu králi!“
Pak, když došly zprávy z pole, a vojsko se vrátilo z vojny, ukázalo se na jisto, že Jan Svojslavův měl to vidění u vytržení mysli na úsvitě toho dne, kdy Čechové na Moravském poli dobyli slavného vítězství nad Maďary, a to dvanáctého dne měsíce července léta od narození Páně 1260, jak svrchu již psáno.
Hlasité předčítání