III.
Ale ti, kteří tak nespravedlivě a krutě s horníky naložili, nezůstali bez trestu.
Král Vladislav, jenž byl také králem uherským, vrátil se z Uher zase do Čech, doslechl se od spravedlivých lidí čiré pravdy o tom Poděbradském soudě. Jakmile přijel na Hory Kutné, kdež se ve Vlašském dvoře zdržoval, obeslal si Poděbradského hejtmana, Oňka Kamenického, vyslechl jej přísně i báňské úředníky. Také Vít Krchňavý, jenž jediný ze svých druhů se zachránil, byl před soud povolán, aby vydal svědectví, jak páni s ubohými horníky nakládali. Oněk Kamenický z Topič a také jiní z úředníků byli na skřipec nataženi, neboť tvrdě zapírali, a tu královský hejtman trápení nevydržel. Zemřel na mučení. Také všechny ostatní, kteří měli účastenství v jeho zločinu, stihl spravedlivý trest.
Hory však od té ukrutné popravy nevinných havířů nešly za mnoho let a téměř na mizinu scházely. Na stinadle pak, kde havíři skonali, stala se podivu hodná věc. Na dubě, pod kterým se ta poprava stala, rostly od té doby žaludy divného, neobyčejného tvaru: mělyť podobu havířské kápi. Rostly však jenom na jedné haluzi toho dubu, na té, kterou krev popravených postříkala a která od té doby měla zardělé listí.
Stávalo se, že v čas neúrody nebylo na celém mohutném koši starého dubu ani žaludu, dotčená však větev měla je vždy. Žaludy v podobě havířské kápi staly se vzácnými. Z blízka i z daleka si pro ně chodili, na památku si je odnášeli, ano do stříbra, do zlata je zasazovali a nosili je jako amulety na hrdlech, domnívajíce se, že jich budou chrániti před kouzly a čáry, nebo že jim štěstí přinesou.
Podobné žaludy nerostly nikde, na žádném dubě vyjma dub u vsi Kluku, kolem něhož Kutnohorské havíře vedli na popravu. Starý pak dub na stinadlech stál při kostelíku až do druhé polovice osmnáctého století, kdy jej hrozná vichřice vyvrátila a porazila. Mladší jeho druh, u Klucké obce, vykopán r. 1842..
Hlasité předčítání