II.
Od té chvíle chodil Janošík „po zboji“, mstít sebe a bědný lid Slovenský. Za to jej i jeho „kamarátstvo“ nazývali všichni utiskovaní „dobrými chlapci“ a všude jim přáli.
V čas nebezpečenství poskytli jim bezpečného útulku v salaších, i dole v dědinách. Tam také, když uhodily mrazy a hory a lesy zapadly v závěje sněhu, trávili „chlapci“ zimu jako čeledínové u dobrých gazdů, nebo také v jiném zakuklení. Ale jak se bučina počala rozvíjet, hajdy, do hor, zase „po zboji“. Po krvi však Janošík nedychtil. Sám nikoho nezabil a také zabiti nedal. Jen na bohaté a mocné vystupovali.
„Daj Bohu dušu a nám peniaze!“ Tak pohrozili a zbraní zablýskali. Nejvíce bral Janošík na mušku kruté pány, zemany. Jak některého napadl, vystoupil proti němu a zahřměl:
„Sem, pane, ty zdrané sedliacké mozole!“
Když dostali nebo vzali, rozdělil Janošík kořist na hromádky a podělil každého z kamarátstva; svůj podíl dával chudým a potřebným, nebo jej ukládal do skal, jeskyň i do starých stromů tak že měl poklady peněz, sukna i různé zbraně. Množství kremnických dukátů dobrého rázu zakopal prý do jam, aby těch peněz nikdo neužil, ani páni, ani zbojníci. Na hoře Vaporu se často zdržoval v jeskyni, tam měl i poklad ukrytý, z Vaporu prý měl na Nový hrad most z řemenů, a strmá, skalnatá Hradová nad Tisovcem ho častěji hostila. Rád měl zpěv i hudbu. Často zasedl večer na kolibě mezi valachy a chutě poslouchal, když někdo z nich začal pískati na fujarku. Rád také měl, když děvčata na trávě zpívala; když nezpívala, vybídl je, aby mu zapěly. A pak je hojně, třeba zlatem odměnil.
Když byl se svými „chlapci“ sám, a ohník „zavatrili“ v bezpečném místě, v lese, v temném žlebu, nebo vysoko na Králově Holi, tu pokaždé poručil bystrému Ilčíkovi, aby spustil a „gajdoval“. Ilčík vzal zvučné dudy s třemi hučky, a hrál a hrál, až se nocí po lesích, po horách rozléhalo, až rozveselil všecko „kamarátstvo“. Tu i Janošík, jenž pokuřoval z dřevěné dýmky vykládané rybí kostí a obité mědí a mosazí, vyjasnil vážné, zachmuřené líce.
Někdy však bylo za takových pozdních chvílí na Králově Holi tišeji. To když někdo z kamarátstva přivedl sem nějakého cestujícího nebo potulného studenta, kterého v lese cestou zastavil a zajal. Každý z „chlapců“ to učinil, poněvadž věděl, že se tím Janošíkovi zachová. Student, mladší, starší, každý, bledl a chvěl se strachy, když na pusté Holi u kamenného stolu zahlédl v záři ohně ozbrojené „horní chlapce“, a kolem nich vlčí, zlé psy, vrčící, hrozně štěkající. Ale psi musili stichnouti, Ilčík uložil dudy na kámen a z chlapců nikdo ani neduti. Jen Janošík mluvil na studenta. Neobořil se na něj, nezahřímal, ale spustil jako kněz po latinsku. Vyptával se ho, zkoušel ho; měl radost z jeho úžasu a rozpaků, smál se, když student nevěděl, ale chválil ho, když pěkně odpovídal. Byl-li student v učení dospělejší, poručil mu, aby k „chlapcům“ promluvil, kázání jim učinil.
Chlapci přiložili, klestí zapraskalo, dým se vyvalil vzhůru do tmy, plameny vysoko vyšlehly a ozářily Holi i temena horských velikánů vůkol, tratících se do noci. Student vystoupiv na skálu, chtěj nechtěj musil začíti. Mluvil vážně o křesťanském životě, o dobrých skutcích, o věčné odplatě.
Kol ticho jako v kostele. A tu vysoko, mezi horami, pod hvězdnatým nebem bylo posvátno, velebně jako ve chrámu. Někdy si chlapci za takové pobožnosti až zaplakali v hlubokém pohnutí, a sám vůdce sklonil zadumaně hlavu, když kazatel začal o smrti, konci všeho. Jakmile student domluvil a všichni řekli „amen“, tu ještě Janošík se ozval, domlouvaje druhům, aby teď, když slovo boží slyšeli, tím více na to dbali, jaký úkol na se vzali: nikomu bez příčiny neubližovat a křivdy napravovati.
Pak uctil studenta kazatele, pohostil ho, jak mohl; když ho pak ráno propouštěl, nasypal mu do klobouku dukátů, nebo poručil chlapcům, aby mu naměřili na nový oblek. A chlapci přinesli postav sukna a měřili velkým, hrozným loktem: od buku do buku. A byly buky staré, mocného těla, a daleko od sebe, takže kazatel svou výsluhu sotva odnesl.
Na Králově Holi meškal Janošík nejraději. To bylo jeho nejmilejší místečko, tu také se bil s třemi župami, když na něj páni poslali hajduchy a vojsko, aby ho lapili. Ale nedostali ho, ano s hanbou utekli. Zahnalť je Janošík sám jediný, svou valaškou, jež sekala za sto.
Časem se také jinde zdržoval, v Prosečné dolině a v Rymavské dolině, kdež v zápase zabil generála vedoucího šest set vojáků. Jakmile generál padl, dali se všichni na útěk. Janošík chodíval také často v přestrojení. Tu jako žebrák se od dědiny k dědině potloukal, tam jako mnich přišel do města; nejednou také na koni, v panském obleku přijel do zámku, dal se uctit, pak sebral, co chtěl, často i zpupného pána potrestal, a odjel zase s „chlapci“ přestrojenými za sluhy a hajduchy. Byl hned tu, hned tam. Třeba se v Liptově ohlásil „třírohým listem“, a již druhého dne vzešel, kde ho nezaseli, nečekali, třeba na druhém kraji Slovenska.
Když na některém místě měli na něj nalíčeno, uklouzl jim jako úhoř nebo seděl nedaleko ve vsi v krčmě a tu se s šuhaji veselil. Popil tu, pozpíval s nimi, pak náhle zmizel. Tu teprve se páni dověděli, kde byl, co dělal, jak ho měli skoro již v hrsti.
Tak chodil po horách kolik let, mstě se pánům, pomáhaje chudým, utiskovaných chráně. Za jeho času již v nejednom kastele, v nejednom zámku jednali s poddanými líp; ne z milosrdenství, ale proto, že se báli Janošíkovy msty. Až ho zrada zmohla. Jeho gajdošík udal pánům, kde se skrývá, a jak by ho mohli lapiti. V tom byl tomu zrádci jakýsi gazda nápomocen za Jidášský groš. Ten gazda se s Janošíkem dobře znal. I pozval „horního chlapce“ jednou v zimě do svého statku; a pro hostě si zrovna zajel. Janošík gazdovi důvěřoval, vsedl s ním do vozu, netuše zrady. Když slézali, vzal gazda Janošíkovi lstivě mocnou valašku. A ve stavení číhali již hajduši a vojáci.
Jak Janošík vkročil do jizby, sklouzl a upadl. Podsypaliť mu pod nohy hrachu. Jen klesl a již se na něj sesypali, povalili ho a spoutali. Ale jen spoutali, již se vymrštil, pouta roztrhl, bil jimi kolem sebe do vojáků a hajduchů a smál se jim: „Kolko drábov idě do jednej polkyly!“ (půlměřice). Již jim bylo zle a již se ku dveřím tlačili. V tom baba vrasčitá pronikavě zkřikla s přípecky:
„Rubejte mu v opasek!“
A hned jeden voják ťal a šťastně tak, že naráz přeťal mocnou žilku v opasku vilou darovaném. Jak žilka pukla, ochabla síla a Janošík se již přesile bez valašky neubránil. V Klenovci blíže Tisovce se stalo, u Blaha gazdy. Janošíka svázali, na vůz naložili a pryč do vězení odvezli. Nejprve na Hrachovo, starý kaštel v Rimavské dolině, pak na Vranovský zámek u sv. Mikuláše. Tu ležel v tuhém vězení ku zdi přikován, a neuvolnili mu, leda když ho vedli na mučení.
Teskno, smutno bylo mu v té kruté vazbě, ale ne o život, ne o sebe, ale pro druhy a nejvíce pro ubohý lid. Na „kamaratstvo“ trudně vzpomínal, na volnost, jak s „chlapci“ na Králově Holi sedával, jak s nimi chodil zelenými lesy, po horách, dolinách, za ranních červánků, při hvězdách, za dne i při měsíčku. Ale jak si na lid pomyslil, z hluboká zavzdychal:
„Oj, Tud biedny! kto ťa už zastane? Ty všemohúci pane zostaneš s ním, ty zbav ho!“
Tak se trudil, až ho před soud postavili v Liptovském sv. Mikuláši; a tu ho na smrt odsoudili l. 1713. dne 13. měsíce března. Vojáky obstoupen, zástupy provázen, bral se k šibenici. Naposled viděl na hory, lesy, naposled boží slunce, on mladý, plný života. Ale neklesl na mysli; statně si vykračoval, hrdě nesl hlavu a čtyřikrát „obhajduchoval“ (obtančil) šibenici, aby páni viděli, že se smrti nebojí. –
Tak skonal Janošík, „dobrý, horní chlapec“.
Hlasité předčítání