.
KAPITOLA 11.
.
.
.
.
Pokud takovému nebude zatěžko, každý čtenář si zajisté svede představit pocitový obsah svislé výšky zhruba 20 metrů.
Což obnáší prostorový výškový rozměr asi tak sedmipatrového středoevropského obytného paneláku, když pro představu shrnu, že například v Dubaji mívávají domy zcela běžně průměrnou výšku asi 1000 metrů.
Proto podotýkám ihned, že tohle je skutečnost, kterou bych asi nepřežil.
.
Obdobně jako ti, kteří tenkrát, zachyceni náhodnými fotografiemi, skákali do ulice po výbuchu dvojčat budov Světového obchodního centra.
.
Empire State Building měří bez antény 381 metrů k hornímu patru a s anténou dosahuje celkové výšky skoro 450 metrů.
Neumím si bez pocitu bezednosti pádu představit siluetu montéra balancujícího na špici.
Počet pater 102.
Světový nejlepší výkon v běhu na 500 metrů drží mezi muži Keňan David Rudisha časem 57,69 sekundy.
Volný pád je i jako bílý atlet ovšem možná mnohem rychlejší.
.
.
Takto vybaven, vydal jsem se pěšky minulou neděli před obědem z příjezdového perónu nádraží v Ostravě Svinově, postaru zvaného v Porubě, sviní mě i tak v běžném životě obstupuje nadbytek.
Mířil jsem po široce vydlážděném bulváru směrem k rozlehlé nadzemní věži nazývané Svinovské mosty, po známé trase, poněvadž ji kvůli kontrolním lékařským vyšetřením absolvuji nejméně dvakrát ročně, několika slovy vyjádřeno, jsem na podmínky, k nimž jsem se v něděli blížil víceméně navyklý.
Minul jsem paní sedící na lavičce, která si zrovna přebalovala o půl nártu kratší levou nohu, asi se jí obtížněji tančí, pomyslel jsem si.
.
Nebyl jsem zjevně dostatečně soustředěný, proto jsem cestou vzhůru minul kterousi nutnou odbočku, a náhle jsem se po několika následných krocích sám sobě objevil na podestě vysoko nad prázdnotou, odteď pokoušen jakoby Ďáblem nad hlubinou ke skoku přes zábradlí, když, viděno z dálky, přechýlení mé tělesné hmoty přes pouhý klandr by stačilo.
Pro jiné nedělní pasažéry zcela běžně plochá podlaha necelých 20 metrů nad zemí se přede mnou nahýbala a vzápětí skláněla natolik, že pozbývaje rovnováhu mého bezprostředního světa jsem se zkřečovatěle rozmýšlel, že se předkloním a pak víceméně po čtyřech se nějak vší vůlí dostanu nazpátek.
Oči jsem zavřít nemohl, dokonce vším úsilím nesměl, osleplého by mě o to jistěji pohltila hlubina.
Jiní, kteří totéž místo znají ze zcela běžných pochůzek, zajisté líčení mé hysterické ataky jako cosi vjemově řídkého pominou, já byl sám sobě rád, že sjíždím vínově červenými pohyblivými schody o patro, a pak následnými vzhůru na sousední tramvajové nástupiště, na němž jsem tu mě obklopující představu zvoucího hlubinného prostoru už neviděl.
