V něžném toužení,
v bolestném soužení,
zraje, ten večera škleb,
za svitu vzdálených hvězd.

V rozmarné hravosti,
v planoucí sytosti,
každý dech, co tělo mé vzpíná,
je douškem vášně ze sklenky vína.

A tak každý den,
koukám se jen,
jak nade mnou – konce letí,
vinou se snad, do konečných spletí.

Má lásko, ty šedivíš,
a přeci krev mou uživíš.

Jak oheň, co v mém těle vzplál,
šedivíš, přec krev mou živíš dál.