Bělavé obláčky nesou se
ve rty oplocené zahradě
v jezírku vlhkosti lesknou se
vůně je v dobré náladě.
Pevné dásně bez potoků
krve tvoří těm perlám lem
tváře snídají chutě polibků
když den se právě rodí snem.
Příliv slin ráj úst vystýlá
úsměv zachycuje emoce
při skusu přesně zavírá
kdo čistí sklízí ovoce.
Pod skládkou plaku je kazivé doupě
nově zuby jsou milionová koupě.
Mé zorničky se rozšířily radostí, když loni, během předvánočního úklidu pod prachovým obláčkem, mé mrštné prsty nalezly sbírku básní a povídek. Nebyl to ledajaký nález, ale byl to skokanský můstek do mých vlastních vzpomínek.
V zápalu melancholie jsem zkoušela opět něco nového vytvořit. A brzy jsem došla ke zjištění, že mě psaní stále bavilo.
Jenom jsem občas neměla volné ruce (se třemi dětmi to prostě vždycky nejde), takže část textů jsem začala vymýšlet tak, že jsem si je rovnou recitovala nebo zpívala (jedná se o můj rekreační zpěv) a nahrávala do telefonu.
V září jsem si založila účet na YouTube, kam umisťuji své vlastní texty v doprovodu ai (povětšinou v doprovodu AI). A od začátku školního roku mám také předsevzetí, že každý den napíšu alespoň jeden sonet...
Hlasité předčítání
