Když vidím kvésti louku.
Karafiát v tom teple zavoněl.
Hned jsem si k němu přivoněl.
Obilí mění se v mouku.
Kolikrát nos o něj zavadí.
Mění se dál kytky ve vína.
Něžně jak housenky v motýla.
Snad je to vepsané v pozadí.
Jakpak se nazývá krása?
Když ve všem skrz naskrz je vetkaná?
V květu je tajemství, savana.
Paprsky slunce, má spása.
Louka zavoněla deštěm.
Kdepak ses slunce schovalo?
To by i vola probralo.
Utíkám prázdným městem.
Sarkasmus vlil se ve slova.
Louka zešedla smutkem.
Mám-li být němým svědkem.
Klestím se prodírat doslova.
Opřít se o větev vedle ní.
Klásti jí otázky, láká mě.
Co takhle to, co vždy nemáme?
Každý kdo zná ji, hned oněmí.
0
