Úvod do můr.
Šedá.
Celý svět se skládá z šedé barvy. Je to nekonečno odstínů. Ale vždy jen šedá. Tak trochu šedá, je i bílá. A černá zas není úplná čerň…. Šedá je zem. Nevýrazně plochá. Rovná. Táhne se do dálky. Stále, dlouze, nekonečně. Trochu tmavá. Ale ne moc. Pak obloha. Šedá. Snad krapet víc do světla. V rozlehlosti a šíři, může soupeřit jen s tou zemí. Nebo má spíš soupeřit země s oblohou ?
Nevím.
A je mi to jedno.
Stojím tam a dívám se, kde to jsem. Snažím se zahlédnout konec. Někde to přece končit musí. K vidění je ale jen šedá zem a obloha. A tak daleko, že už je to spíš jen tušení, než pozorování. Tam, kde se sbíhá země s oblohou, v tenké lince, musí být horizont.
Rozhlížím se kolem.
Hmm, šedá.
Podívám se na sebe. „Ale probůh, vždyť jsem nahý !!“ A skutečně jsem. Hlas mi zní taky bezbarvě a ploše. A komu by tady vlastně měla vadit nahota ?
Nikdo tu není.
Jen já.
A šedá.
Ale nohy jsou obuté. To zas ano. Do bytelných, vysokých bot. Přešlápnu z boty na botu. Dupnu.
“Hmm, dušou hezky…..Tak asi vpřed. Ne ?”
Jdu.
Stejně nevidím žádnou jinou možnost. Z toho ničeho kolem, bude nutné se dostat. Prostě někam. Kamkoli. Určitě. A chůze je fajn. Člověk nakonec vždycky dojde tam, kam chce. Kór, když má dobrý boty. A ty já viditelně mám.
…….Jdu……
Jak dlouho už vlastně ? Co na tom záleží. Ta chůze je fakt fajnová. Chůzí se nikdy nic nezkazí. Chůze, je sport. Chůze, je příležitost k meditaci. Chůze, je doprava za novou příležitostí. A když mám ty dobrý boty….. Raz dva. Nohy jdou. Tři čtyři, jedna za druhou. Čtyři pět, druhá za první. Nekonečně jdou.
Jenže ty boty…. Jak tak vidím, už nevypadají tak dobře, pohodlně a bytelně. Tkaničky dobrý. Svršek bot, fajn. Podrážky. Co je to s nima ? Vždyť ty podrážky se rozpadají ! Je to jen papír, co se každým krokem rozdírá. V takových botách se moc daleko nedostanu. Určitě né na téhle pláni, plné drobných, lesklých….. Střepů ??
Rozhlížím se.
Šedá.
Šedá nahoře.
Šedý lesk dole.
Hladový lesk.
Vražedně ostrý lesk.
Pohnul jsem se vůbec z místa ? Už přece musím jít celé hodiny…. Rozhlížím se.
Šedá.
Otočím se zpátky.
Šedá.
Jdu dál. Jistota, že někam dojdu, je ale pryč. I když nepolevím a půjdu. I když poběžím. Dostanu se vůbec někam ? Ať je to kamkoli ?
Jdu.
Boty už vůbec nevypadají dobře. Svršek je popraskaný, roztrhaný, odchází. A to vůbec nevadí. Protože podrážky už nejsou. Vzdaly to už dávno. Rozedřely se, rozřezaly, rozplynuly.
Jdu.
Musím.
Vím, že musím. Jiná možnost není. Jen se dívat dopředu a pokračovat stále dál. Dostat se tam, kde není jen šedá. Taková místa přece existují. Pamatuju si je. Snad ano. Je matně. Ale jo. Ta nejasná vzpomínka tu je.
Něco vrže.
Měl bych se podívat, co to je. Co se to děje. Ale nemůžu. Nemám odvahu se kouknout na svoje nohy. Protože to vržou ony. Nohy. Nohy by neměly skřípat a vrzat. To určitě ne. Ale jdu dál. Rovně za nosem. A je to rovně ? A jdu vůbec ? Asi ano. Alespoň to tak vypadá. Jenže proč vlastně chodit ? A kam ? A to zatracený klapání a skřípění a vrzání, mi jde už opravdu na nervy. Že bych přecejen zjistil, co to má sakra znamenat ?
Tak se podívám na ty svoje hnáty.
Tam, kde byly boty.
Tam, kde byly nohy.
Teď tam je jen krvavé, rozedřené maso a trčící kosti…..
Jak se to stalo ?
A kdy ?
Na něčem takovém přece nelze ani stát….
Padám na zem.
A to je hladově lesklá, šedá a ostře zubatá. Chtivě se zakusuje do celého zbytku těla.
Trhá ho.
Řeže.
Požírá.
Hlasité předčítání
