Dále autor porovnává dvě různé koupelny a jejich atmosféru, přičemž poukazuje na to, že i když se vnější okolnosti liší, psychické projevy postav mohou být podobné. Tím se dostává k tématu umění a jeho vzájemného propojení, kdy autorská činnost Wese Andersona je přirovnávána k tradičním formám umění, jako jsou dioráma.
Miniatury Mar Cerda, které jsou inspirovány Andersonovými filmy, představují další vrstvu této úvahy. Autor poukazuje na to, jak tyto malé, precizně vyrobené objekty mohou evokovat nejen estetiku Andersonových děl, ale také tradiční umělecké formy, jako jsou medailony, které uchovávají vzpomínky nebo symboliku.
Celkově text zkoumá tematiku umění, identity a psychologických aspektů, které se mohou skrývat ve zdánlivě obyčejných předmětech a situacích, a jak tyto prvky mohou vyvolávat hlubší porozumění a inspiraci. Je to zajímavý pohled na spojení mezi filmem, uměním a každodenním životem.
.
.
Nežli přejdu k ještě jedné verzi diorámat Mar Cerdà souvisejících s podobou jednoho z filmů Wese Andersona, stručně zmíním okolnosti ještě jiné zobrazovací tradice, vrchol jejíž autorské i divácké obliby lze v tuzemských poměrech vysledovat někdy ve druhé polovině 19. století.
Jedná se o divadelně inscenované statické, ponejvíce skupinové, kompozice – živé obrazy, jak byly po francouzském vzoru nazývány.
Tableau vivant jim tehdy říkali i ti nejryzejší čeští vlastenci, vzpomeňme proto název Maroldovo panorama bitvy u Lipan.
Sice neobsahuje žádné živé osoby, ani druhu mauzelovaných velikánů Stalina, Lenina či Gottwalda, přesto jemu příslušející pavilón stál na pražském Výstavišti jen těsně opodál místům, na nichž se v roce 1898 promítaly i natáčely vůbec první české hrané filmy.
.
.
Živý obraz (kalk francouzského tableau vivant) je divadelní žánr, ve kterém živí herci v kostýmech zobrazují určitou scénu ve strnulé pozici připomínající tak figurální obraz.
.
.
Živé sice obrazy, ale odjakživa navenek statické a víceméně nefilmové, nebo dokonce nefilmovatelné, přes tuto zásadní charakteristiku přesto související s podobou filmů Wese Andersona.
A to nejenom oněmi diorámami, popřípadě rozměrnými diorámaty, nebo miniaturami, a občasným z nich vyplývajícím zpodobovacím způsobem označovaným ve zbrklých recenzích, nebo naopak komentářích poskytovaných chatbotyAI, za Wesův typický filmařský styl.
.
.
Tradice tableau vivant (živý obraz) úzce souvisí s typickým vizuálním stylem filmů Wese Andersona, a to hned v několika klíčových aspektech jeho režijní a kameramanské práce:
• 1. Statická, malířská kompozice (Planimetrická kompozice)
Základní spojitostí je důraz na extrémně pečlivou a často statickou kompozici každého záběru, která připomíná trojrozměrný obraz nebo dioráma. Wes Anderson často používá tzv. planimetrickou kompozici, kdy je kamera umístěna kolmo k rovině akce a pozadí se zdá být ploché. To vytváří dojem, že scéna je “zarámovaná” jako obraz.
Hlasité předčítání