.
.
Jednotou, která tato díla umělcem vybraná doposud jen muzealizovaná díla spojuje i nutí k novým výrazům, je oko umělce, který si je vybral.
Jakož i jeho vkus a jím vyznávané priority.
Estetické soudy.
Ale stejně tak zkušenosti, které získal jeho vlastní autorskou praxí.
.
.
Odezíráme-li z deklamací souvisejících recenzí, podvakrát se ve Vídni ony velmi nejisté záměry naplnit povedlo.
.
.
Po takto skvělém začátku třetí díl dramaturgicky komponované výstavní série, kterou na samém konci roku 2018 umožnili shlédnout veřejnosti, vybrali a kurátorsky připravili režisér Wes Anderson společně s jeho partnerkou, spisovatelkou a ilustrátorkou Juman Malouf.
Dotyčná dvojice s pomocí týmu kurátorů a konzervátorů muzea vespolek shromáždili více nežli 400 předmětů z oněch již zmíněných 4 000 000 položek původem ze všech 14 institucionálně historických sbírek Kunsthistorického muzea.
Žádná česká reprezentativní galerie nebyla za uplynulých málem 10 let schopna z této jejich výsledné kompozice jakkoli zveřejnit ani jedinkatou část.
.
.
A byly mezi touto rozmanitou všehochutí, jež obzvláště vyhovovala režisérovu typickému výčtovému způsobu snímání bilancí a sestav, unikátní antické předměty egyptské, řecké a římské, ba možná i fénické, obrazy starých mistrů, výběr z Kunstkammer a císařské klenotnice, předměty z císařské zbrojnice, sbírky mincí i unikáty z expozice historických hudebních nástrojů, jakož i exponáty z Theatermuseum, Weltmuseum, Císařského muzea kočárů a zámku Ambras v Innsbrucku. Nechyběla ani hrstka speciálních hostů z Přírodovědeckého muzea.
Obzvláštní pozornost byla věnována muzejním depozitářům: z nichž bylo přivezeno více než 350 předmětů, přičemž mnohé z nich byly vystaveny pro veřejnost vůbec poprvé.
.
.
Výsledek nesl název Spitzmaus Mummy in a Coffin and other Treasures.
.
.
Shromáždění a uspořádání těchto pokladů i rarit (od nejstarších, náhrdelníků z keramických korálků navlečených ve starém Egyptě, až po nejnovější, dřevěnou opici vyřezanou v Indonésii o téměř 5 000 let později) reprezentovalo a dokumentovalo velkolepou šíři, hloubku, obsažnost, i historii a edukační potentnost, sbírek vídeňského Uměleckohistorického muzea, stejně jako obsáhlost a rozmanitost specifické režisérovy vizuální invence.
.
Ve stejném rozsahu, neboť se jednalo o prototyp od samého počátku míněný k reprodukci, byla posléze tatáž výstava instalována v italském Miláně.
Tedy rovněž v dávném C. K. městě – obdobně jako jimi byli již zmíněný Těšín s Opavou.
Hlasité předčítání