.
.
Po takovémto poněkud lavórově rozbouřeném intermezzu, navíc zdánlivě vůbec nesouvisejícím se žánrem quirk, se opět navrátím k tématu onoho jednoho dílu televizního seriálu bavícího tuzemské koncesionáře znavené jejich vlastními všedními životy. Prostřednictvím líčení jakže barvitých příhod cizokrajného detektiva Murdocha napínajících ke vděčnosti (a nikoli tedy k věčnosti) všedně zažívanou nudou oddané domorodé gaučové diváky.
Abych je však, selfnuďáky, ještě více neznudil, nežli oni sami sebou jsou – radši se neprodleně prořítím na sám konec dotyčného seriálového dílu pojednávajícího o galvanickém pokovování mrtvol osob ještě nedávno napohled obdobně zdánlivě živoucích.
Přesněji: k popisu vizuálního obsahu dvou předposledních záběrů předcházejících výsledný end.
.
.
Když tedy detektiv Murdoch s patoložkou doktorkou Julií Ogdenovou úspěšně dokončí vyšetřování dotyčného případu několikeré vraždy, režisér je naaranžuje do záběru z prostředí jakéhosi městského parku, s barokizující kašnou či fontánou za jejich zády.
Symetricky nakomponovanou do středu obrazu jak bývává v záběrech typicky obvyklých ve filmech Wese Andersona.
.
Planimetrická kompozice.
.
Před fontánou směrem ke kameře je situována obdobně symetrická přísně obdélníková plocha hladiny plochého bazénku, po jehož obou vnějších stranách vedou naprosto symetricky dvě plochými kamennými plotnami vydlážděné cestičky.
Po té z nich levé záběru kamery k nám pomalu čelně přichází detektiv Murdoch.
Obvykle napohled konfortní konformní šosák – tentokrát však dokonce bos a na jeho vkus s poněkud neformálně od kotníků málem až po kolena vykasanými nohavicemi jeho obvyklého salónně černého obleku.
Po chodníku pravém přesně symetricky vůči kolegovi cupitá s poněkud zřetelně větší rozverností patoložka doktorka Ogdenová.
Symetrie uskupení vizuálního děje na střed obrazu typická jindy pro obrazové řešení filmů Wese Andersona je více nežli jen vůčihledně dodržena i zde.
.
.
Klíčové znaky Andersonovy planimetrické kompozice:
• Kolmé postavení kamery: Kamera stojí kolmo k objektu nebo scéně, namísto diagonálních úhlů.
• Symetrie: Scény jsou přísně symetrické, což umocňuje pohádkovou, až teatrální atmosféru.
• Vrstvící se popředí a pozadí: Často využívá přísně uspořádané vrstvy, které divákovi umožňují snadněji pochopit fantaskní svět filmu.
• Dioráma efekt: Kompozice připomíná trojrozměrný obraz nebo divadelní scénu.
.
.
Popisovaná kompozice závěrečného záběru by mnohým vypadala či připadala jenom jako pouhá náhoda. Kdybychom ovšem již i v předchozím průběhu fontánou končícího seriálového dílu natočeného v roce 2015 nezaznamenali několik náznaků upomínajících na Wesovy už tehdy klasicky známé filmařské postupy.
Hlasité předčítání