Pak si vzpomněl na jednu repliku z filmu, snad o době národního obrození, který před časem viděl v televizi. Jedna postava se tam ptala druhé: „…proč ten student opisuje tu lékařskou knihu,“ jestli se tak snad učí… ?
A ta druhá filmová postava odpověděla: „Ne, on tvrdí, že je ve spojení s nějakým mnichem, a že to opisují společně.“
Co když je i toto nějaký podobný telepatický přenos?
V podvědomí, které se dralo na povrch, měl ale Jirka jasno, proč to tak asi je, a kdo za tím stojí. A také ta různá traumata, která kdysi prožil,… Uvědomoval si, že to k tomu patří, a že to byla taková předehra nebo jakési testování, co v něm je, a jak se bude chovat.
Přitom kdyby ho chtěl někdo sledovat, asi by to stěží citově vydržel. Nyní cítil radost, že byl asi u něčeho velkého, co odhalovalo přítomnou budoucnost a současně cítil i velký smutek, že to „předtím“ bylo tak bolestivé.
Hlavní podíl na tom všem měla pravděpodobně teta Jindra, která si ho občas vypůjčila pro svoje pokusy a jen mu to pak někdy hypnoticky vymazala z paměti.
I přesto si některé věci si pamatoval. Byla to už zmiňovaná událost s kočkou ze Strážku.
Bylo mu asi pět let. Teta Jindra ho vyzvedla – tehdy ještě ze strážcovské chalupy, kde kdysi bydleli. Potom s ním a jejich kočkou dělala ty zvláštní a poněkud záhadné pokusy.
Zjišťovala, jak se bude v neznámém prostoru pohybovat jejich kočka a potom i, tehdy ještě malý, pětiletý Jiříček. Že je to všechno záhadnější, než jak to vypadalo, se ukázalo až po dvaceti pěti letech, kdy si Jirka uvědomil, že ten neznámý prostor, ve kterém se ty pokusy dělaly, je teď jeho kancelář, ve které pracoval.
Jako by něco magického, co je spojeno s kočičí povahou, která se neváže na společnost člověka, jako to dělá pes, ale přilne k prostoru, přivedlo Jirku právě na tato místa. To, jaké jsou to záhady, a jaké schopnosti musí člověk mít, aby se tyto síly přírody využívaly, si Jirka ani nedovedl představit a také o těchto schopnostech tety i o ní samotné vůbec neuvažoval. Ani na ni moc nemyslel. Viděl ji jen párkrát a jinak byl na všechno to podivné magično sám.
Zrovna jako teď, kdy sám stál u svého kreslícího prkna. Přitom neviděna, ale jako by stála někde poblíž jeho životní cesty jakoby v nějakém časoprostorovém imaginárním prostoru.
Hlasité předčítání