Já občas z výšky k povrchu padám
pod tíhou katastrof světa neodvadám
své starosti ovšem nikdy neodkládám
studiu hlavu poctivě zaprodávám.
Já občas po špičkách jak obr kráčím
pohledy kolemjdoucích k sobě stáčím
prach starostí za sebou však nevláčím
se svou pílí na povinnosti stačím.
Já občas jako modelka zrakem házím
svýma očima hřejivě záda mrazím
na ledovec ovšem jen tak nenarazím
do své hlavy vědomosti ráda sázím.
S pokornou úctou stojím mezi všemi
vzpřímeně nohama na ploché zemi.
Mé zorničky se rozšířily radostí, když loni, během předvánočního úklidu pod prachovým obláčkem, mé mrštné prsty nalezly sbírku básní a povídek. Nebyl to ledajaký nález, ale byl to skokanský můstek do mých vlastních vzpomínek.
V zápalu melancholie jsem zkoušela opět něco nového vytvořit. A brzy jsem došla ke zjištění, že mě psaní stále bavilo.
Jenom jsem občas neměla volné ruce (se třemi dětmi to prostě vždycky nejde), takže část textů jsem začala vymýšlet tak, že jsem si je rovnou recitovala nebo zpívala (jedná se o můj rekreační zpěv) a nahrávala do telefonu.
V září jsem si založila účet na YouTube, kam umisťuji své vlastní texty v doprovodu ai (povětšinou v doprovodu AI). A od začátku školního roku mám také předsevzetí, že každý den napíšu alespoň jeden sonet...
Hlasité předčítání
