Na měsíční podkově houpal se chlapec
hvězdný trojúhelník tiše pozoroval
s údivem se nadechoval jak plavec
když Regulus ekliptiku vymezoval.
Spica svojí jasnou sukní točila
Arcturus byl jejím osobním strážcem
když po jarním nebi ta víla tančila
ten červený obr snažil se být i rádcem.
Kupy galaxií třpytily se v Panně
zářily zlatem ve Vlasech Bereniky
ta krása se drobila vesmírem oddaně
a hvězdy padaly k Zemi jak knoflíky.
Tvá jarní tvář byla pod černou oponou
snad v létě nebudeš temnou královnou.
Mé zorničky se rozšířily radostí, když loni, během předvánočního úklidu pod prachovým obláčkem, mé mrštné prsty nalezly sbírku básní a povídek. Nebyl to ledajaký nález, ale byl to skokanský můstek do mých vlastních vzpomínek.
V zápalu melancholie jsem zkoušela opět něco nového vytvořit. A brzy jsem došla ke zjištění, že mě psaní stále bavilo.
Jenom jsem občas neměla volné ruce (se třemi dětmi to prostě vždycky nejde), takže část textů jsem začala vymýšlet tak, že jsem si je rovnou recitovala nebo zpívala (jedná se o můj rekreační zpěv) a nahrávala do telefonu.
V září jsem si založila účet na YouTube, kam umisťuji své vlastní texty v doprovodu ai (povětšinou v doprovodu AI). A od začátku školního roku mám také předsevzetí, že každý den napíšu alespoň jeden sonet...
Hlasité předčítání