Nezařazené

Byla temná podzimní noc….

Takto nějak zní zadání k mé povídce, které jsem vyfasoval při hodině českého jazyka. Pokud vezmu v potaz, že mé okolí dostalo podobné klišé jako Prázdninový výlet nebo Host do domu, hůl do ruky, tak jsem se s jistou mírou vděčnosti jal pera a začal psát vše, co se mi vyrojilo v hlavě.

Byla temná podzimní noc a pravděpodobně jedna z posledních bouřek tohoto roku sebou nesla poslední zbytky svých sil. Chtěla se rozloučit s krajinou, než se za necelý rok zase navrátí. Silný déšť mezitím dopadal na chladnou půdu před jeho domem a měnil ji v jednu velkou kaluž. Kapky jakoby se snažily zavrtat pod zem a ty, které neměly to štěstí, se roztříštily o parapet nebo střechu. Tento hrůzný orchestr dirigovala paní tma. Je tomu již několik hodin, co vypadl proud. Chvíli mu byla oporou baterka, ovšem i ta ho opustila. Mohl si dojít pro náhradní, ale nechtěl nebo se spíš bál. Teď, když v domě vládl chlad a temnota, mu příslib vyhřáté peřiny přišel jako dostačující kompenzace. Kromě postele a jeho plyšových přátel mu zbyla ještě představivost.  Kdysi věrný přítel se dnes stal mazaným protivníkem. Podoba pokoje postupně bledla, ztrácela se v oceánu dětské imaginace, jenž ji přetvářela do všemožných tvarů. Děsivých, vskutku. Nikdy by nevěřil, že mikina přehozená přes židli ho může tolik vyděsit.

Z jeho polapení ho dostal blesk. Jasné světlo navrátilo jeho místnosti známé rysy. To však trvalo pouhý moment a vzápětí se stíny opět draly zpod postele zpátky na svět. Měl strach a začal se třást. Nikoli však kvůli hromu, ale kvůli tomu druhému zvuku. Byl to táhlý vrzavý zvuk. Rozléhal se domem jako nekonečná ozvěna a když konečně ustal, vše upadlo do ticha. Dokonce i bouře jakoby přestala běsnit a vítr narážet do zdí. Byl tu jen on sám a to něco, co je právě dole, zvuk totiž patřil vchodovým dveřím. Snad je otevřel vítr, pomyslel si, avšak v ten moment uslyšel pomalé kroky. Byly sotva slyšitelné, ale byl si jist, že někdo nebo něco jde po schodech. Husí kůže mu pokryla tělo a do očí se draly slzy. Nevěděl co dělat, kéž by tu tak byli rodiče. Schovaný pod peřinou stuhnul v jedné pozici. Jako divoká zvěř, jako kořist.

Čas se vlekl tempem, kdy sekunda připomínala minutu a minuta hodinu. Hrůzné historky a všemožné scénáře zaplnily jeho hlavu a nechtěli si jí vzdát. Ze všech sil se od nich snažil oprostit, přetrhnout ten řetězec hrůz, jenž vedl jen do větší hlubin jeho představivosti. Po chvíli se mu to povedlo a on začal naslouchat. Sluch se teď stal jeho jediným spojením se světem. Neslyšel však nic než kapání vody do okapu a vítr, který opět začal pískat svoji oblíbenou píseň. Že by byl konec? Zdálo se mu to snad? Úvahu mu přetrhl prudký náraz světla. Další blesk ozářil jeho skromné útočiště. Pot se mu leskl na dlaních a prostěradlo bylo skropené slzami o kterých neměl tušení. Záře z blesku se však nevytrácela, ani hrom nepřicházel. Co se to děje? Byl zvědavý a opatrným pohybem nadzvedl peřinu, když v tom je přes malou škvíru uviděl. Byla to jeho máma s tátou. Oba opření a rám dveří a s úsměvem na rtech. I on se začal usmívat. Konečně po dlouhé době se cítil opět v bezpečí.

4/5 (1)
Emoce?
avatar

0