Zrcadlo
Hledě okem bystrým dlouze,
s velkou vášní, k značné touze,
objektu chtíče svého, možná značně
nevinného, zpočátku vymodleného,
srdcem celým touženého a apokalypsou
vzaného. S prosbou k Pánu Bohu,
kleče při tom, bosa, na prahu dalšího
životního nezdaru, jež přibližujíc bolestivému,
hnisavému oparu, bez šatu, bez konflesí…
Chci volně dýchat, vzlétnout, jak na orlích
perutích, neohlížet se nalevo, napravo,
být volná, jak ten pták.
Bez pocitu zahanbení, odpovědnosti
k druhým, jen zaměřit se na sebe,
dost už bylo starostí, po tváři mé kane
rosa lítosti.
Příbuzní jsou jako mor, kyselina, těžká
koule na noze. Chci vzlétnout výš a míti
vlastní chýš!
Hlasité předčítání