Jednou mě sebrali na rozhovor do televize. To byla hrozná ostuda. Neumím si představit nic nudnějšího než rozhovor s mrtvolou.
Musím uznat, že se o mě matka opravdu snažila starat, jak nejlépe dovedla. Vlhčila mé zakalené šedé oči, protože víčka už jsem nezavírala. Líčila mé bledé tváře, myla a konzervovala mé trouchnivějící tělo. V noci před spaním mě posadila k sobě u televize a vyprávěla mi o svém dni. O mých příbuzných. O mých bývalých spolužácích.
Jednou mi dokonce domluvila rande. Nastrojila mé mrtvé tělo do překrásných rudých šatů, vzala mě ke kadeřnici, vzala mě do salónu krásy a posadila do příjemné venkovní restaurace. Jedině tak se totiž ještě dal zakrýt můj narůstající zápach. Chlapík, kterého mi vybrala, měl typicky ostrý nos, černé kudrnaté vlasy a byl překvapivě vtipný. Škoda, že mrtvoly se neumí upřímně zasmát. Chtěla jsem mu to dopřát.
Rozloučil se se mnou a ujistil mě, že se určitě brzy ozve. Párkrát jsme se ještě sešli a snad i se mnou plánoval společný život. Nechápu, jak si představoval žít s mrtvolou. Chtěl si mě vzít a chtěl, abych mu dala spoustu dětí. A já mu přitom nemohla dát ani obyčejné lidské teplo, tak důležité pro společné sblížení, pro lásku.
Občas jsem v noci slyšela, jak matka tiše pláče ve svém pokoji. Mluvila s obrázkem mého mrtvého otce a mluvila s ním o mně. Bylo mi jí líto. Nezasloužila si to. Nezasloužila si zůstat na světě sama. Vozila mě na kolečkovém křesle po městě, protože chtěla, abych trávila více času venku, na čerstvém vzduchu a mezi lidmi. Živými lidmi. Vozila mě ke svým známým doktorům – fyzickým i duševním. K rabínům, kněžím, a dokonce i imámům. Nikdo jí však nemohl pomoci, nikdo z nich totiž nedokáže vzkřísit mrtvé.
Moje matka odešla. Umřela a už se nevrátila. Na slabé srdce a na soužení, které jí přinesla moje mrtvola. Z rakve, kterou schovávala na zahradě, dávno nic nezbylo, sousedi si z ní odnesli, co potřebovali, a zbytek pokryl vysušený plevel.
A já se mezitím dál rozpadám, tleju a čekám, kdy ze mě konečně nic nezbude. Nic víc než vzpomínka na toho houkajícího dudka. Ten poslední hezký zvuk, který jsem ve svém životě slyšela.
Hlasité předčítání
