Na kraji lesa, kde slunce se bojí dotknout země příliš silně,
stojí studna touhy lidské — z mramoru tiše a klidně.
Po staletí sem lidé chodí, v srdci jim tluče napětí doufající,
zlato nežádají, slávu též ne — jen pocit, klid přinášející.
Jednou tam přišel vlkodlak ze vsi, s přáním, co hořelo, až dech bral.
Nechtěl zlato, moc ani slávu, nic takového jen aby lidský cit znal.
Vlkodlak seděl tiše na kraji kruhu, jeho stín se topil v ranní mlze,
Srdce temné, jako noc, co nikdy nebilo pro druhé, nyní tluče prudce.
Víla bíla vystoupila z koruny stromů, její hlas byl měkký jako mech.
„Co žádáš, tvore bez jména?“ A on se netrpělivě chvěl, ač v těle měl vztek.
Vlkodlak vzhlédl, oči jak tůně, hluboké co pohlcují světlo, vítr i sen,
„Chci cítit smutek i radost člověka, ztratit na okamžik svůj noční den.“
Víla odpověděla, jak když listí šumí z dáli, „Co žádáš je dar i bolest,
Vlkodlaku, plním přání lidem, nad tebou nemám moc, jsi démonova ratolest.
Vlkodlak, sklopil zrak, cítil jak vztek proniká do těla
otočil zpět hlavu, chce se znovu podívat na vílu, uletěla
ztuhl ve stínu stromů, dech mu drásal hrdlo jak šílenství,
toužil po pochopení, to mizí v ranním tichu bez svědectví.
Navždy bude světem bloudit prokletý, v temné nicotě sám,
v hlubině duše si však šeptne: „Já to nevzdám.“
M.V 5.7.2025