–Obr Ínemak je zpátky z výpravy–
Ínemak se vrátil bez poslední části klenotu věčnosti, ale i tak nepřijel s prázdnou — přivezl velký poklad krále Vln…
Hned jak lodě dorazily do přístavního města, začaly velké oslavy. Celý přístav i přístavní město zářilo a všude se rozléhal smích a veselí.
Když mě Marmond posledně odnesl z lodě k sobě do starého domu v přístavním městě a Ínemak se u Marmonda objevil, chvíli se tam spolu vadili.
Ínemak byl rozmrzelý, jako vždy, když musel nařídit Marmondovi, aby mi uspal to znamení od Vičky, které mi pálilo v levé dlani a nejen tam, cítila jsem, jak mi pulsuje podivná energie s dlaně do celého těla. Ínemak s obavami sledoval poblikávající se znamení, držel mě v náručí a uklidnil mě:
,,Neboj, Marmond ti to uspí, budeš v pohodě!”
Ínemak hodil Marmondovy plný měšec a poručil mu:
,,Uspi ji to znamení, až bude v pořádku, přiveď ji do přístavu na Moranovu loď, na oslavu…”
Hned na to obr zmizel…
–Marmondovy stížnosti–
Proč pořád dokola musím prožívat tohle s Marmondem? Opakuje se to, jako začarovaný kruh, nic nového…
Marmond tiše seděl u krbu v podivně potemnělém starém pokoji. Ležela jsem na sedačce a bylo mi zle po tom, co mi Marmond uspal to znamení. Když viděl, že jsem otevřela oči zeptal se:
,,Už je ti líp?”
Nebylo mi líp. Vzpomněla jsem si, jak tu byl obr a jak se hádali s Marmondem a bylo mi s toho smutno…
Marmond začal brblat:
,, Ten obr!…Vůbec neuzná, že mě potřebuje! Hodí mi sem plný měšec a myslí si, že mi to má stačit! A co ty? Stejně nevděčná, jako tvůj pán! Co mi dáš za to, že jsem ti uspal tvoje nebezpečné znamení, aby tě nezabilo? Jsi tu jen díky mě! Díky mě žiješ, dýcháš, existuješ…!”
Marmond vstal a šel ke mě. Sedl si a naklonil se, zašeptal:
,,Tohle tvůj Ohyn nedokáže a přes to bys s ním byla raději, než se mnou! Och, jaká smůla, že to pán zakázal! Vidíš, ale mě tě nezakázal a víš proč?”
Díval se na mě tak potemněle až mě to vyděsilo, ale pořád mi bylo tak slabo a unaveně. Sice znamení ve mě spalo, ale přesto jsem cítila v sobě horkost a taky se mi chtělo brečet. Nechci tu být s Marmondem! Chtělo se mi volat:
,, Ínemaku pomoc!”
Ale nešlo mě nic říct, byla jsem bez hlasu. Marmondova blízkost mi vadila. On se na mě zmáčkl a důležitě prohlásil:
Hlasité předčítání