Jeho kniha ležela rozevřená na stole. Byly v ní podivné znaky — runy. A velká černá obtisknutá dlaň. Možná obrova?
Kniha, kterou Marmond ukrývá pod pláštěm jako poklad, teď ležela přede mnou.
Potichu jsem si ji prohlížela. Snažila se něco vyčíst z těch podivných znaků. V paměti mi zůstalo:
📖 Zápisy z Marmondovy knihy
Sírunea – obrázek stínu a věže. (Zní jako jméno staré věže nebo zakázané knihy. „Sír” – stín, „runea” – runová kletba.)
Velmarn – Marmond v tajné společnosti mágů. (Možná jeho tajné jméno. Zní jako zaklínadlo nebo ztracené město.)
Thörruk Aegîr – obří oko v trojúhelníku, uzel, otisk obří dlaně. (Snad „dohled obra” v runovém přepisu. Silné, severské.)
Saervin Morra – portál, dlaň se znamením. („Znamení mezi světy.” Možná moje?)
Dralën Faer – krásný Ohyn a temný stín. („Oheň pout” nebo „Slib ve stínech.”)
Ynneth Umbra – temný stín, který mě odnáší. („Ynneth” = ztracená, „Umbra” = stín. „Ztracená ve stínu.”)
Víc jsem nestihla přečíst. Marmond mi knihu naštvaně vytrhl z rukou a zasyčel:
„Co jsem ti říkal!? Tohle není čtení pro tebe. Drž se od ní dál! A vůbec mi na tu knihu nesahej!”
Zaprosila jsem:
„Marmonde, prosím… aspoň něco mi přečti. Nemusíš být protivný jako Ínemak.”
Marmond si nešťastně povzdechl a zašeptal:
„Dobře. Půjdeme se projít. Chci ho vidět — jak sedí na tom svém slavnostním trůnu. Aspoň zdálky. A ty určitě zase toužíš vidět Ohyna, co?”
To mě potěšilo. Zasmála jsem se. Marmond mě objal, zmizel se mnou z věže a procházeli jsme se okolo zábran, za kterými probíhala velká ohnivá oslava. Všude stáli hlídači.
Viděla jsem z dálky obra, jak sedí na svém trůnu, s někým si připíjí. Vedle něj stál Ohyn a doléval pití. Ten někdo vypadal jako paní Karmína…
U stolu kolem obra bylo plno. Marmond mě chytil pod paži a řekl:
„To by stačilo. Raději půjdeme, než si nás někdo všimne. Slibuju, že udělám vše, aby se naše nešťastná situace zlepšila. Aby jsme byli zase u obra.”
Odcházela jsem s Marmondem smutná. Nešli jsme zpátky do hradu. Rozhodl se vzít mě na procházku. Úplněk zářil. Mně bylo smutno za Ohynem. Rozbrečela jsem se a zhroutila k zemi. Marmond se mě snažil uklidnit.
Pak dostal nápad:
„Uděláme si taky ohnivou oslavu. Vezmu tě na pobřeží jezera, rozdělám velký oheň a ukážu ti kouzlo, jaké jsi ještě nikdy neviděla.”
✨ 3. Kouzla čaroděje Marmonda
Jak řekl, tak se i stalo. Marmond rozdělal na břehu jezera velký oheň. Pomaloval si tělo podivnými znaky, které se postupně rozzářily. Bylo to nádherné. Šeptal zvláštní, tajemná zaklínadla — a z ohně začala vycházet hudba. Možná to byla hudba z obří oslavy?
Pak mě objal, posadil si mě na klín, vzal mi levou ruku se znamením a mávl s ní do plamenů. Z ohně se vynořily znaky — stejné, jaké měl Marmond ve své tajné knize.
Usmál se:
„No vida, co všechno jsi mi okoukla.”
Zeptala jsem se, co ty znaky znamenají. Ale Marmond mi to neřekl. Místo toho se postavil, vzal mě za ruce a vyzval mě k tanci.

























