–Splašený kůň–
Cestování na koních s Normanem po horách se mi zatím docela líbilo. Normanovo povídání o místech, kterými jsme projížděli, bylo zajímavé. Dozvěděla jsem se o bývalém válečném území, zatopeném údolí a prokleté hoře. Na podivném srázu byla opuštěná osada. Norman řekl, že tu kdysi žil vyhoštěný zbytek rodu Rohejšů.
Zeptala jsem se, jestli k nim patří i Rohejš od obra z Temnoviště. Norman se zamyslel a řekl:
„Je to tak. Někteří Rohejši se spojili s bývalým pánem Temnoviště. Byli pod jeho ochranou a zůstali tam dodnes. Napořád už patří k obrovu Temnovišti — a obr si Rohejše cení.“
Kolem nás se z lesa začali plížit vlci. Koně se plašili, něco je děsilo na lesní cestě. Norman si myslel, že je děsí vlci. Ten můj bláznivý kůň se z ničeho nic rozběhl, předběhl Normana a valil kamsi nezastavitelně do neznáma!
Držela jsem se ho přikrčená, pevně oběma rukama. Zkoušela jsem ho uklidnit, nějak zastavit —
Ale marně, kůň se nedal uklidnit, ani zastavit. Neudržela jsem se, udělalo se mi slabo a spadla jsem s koně. Když mě Norman probral, tak se na mě zlobil:
,,Vidíš, chtěla jsi na koně a pak ho nezvládneš, když se splaší!”
Fňukala jsem a Norman mě pleskl do ramena:
,,Vzpamatuj se a nefňukej už!”
Bylo mi špatně, všechno mě bolelo, nejvíc hlava a Norman se najednou zděsil. Chytl mi obličej a měl vyděšený pohled. Sáhl mi na čelo a ustaraně zabručel:
,,Máš horkost a rudý oči, pojedeš na koni se mnou, odvezu tě do nejbližší vesnice k léčiteli!”
Norman celou cestu bručel, že už mi bylo přeci líp a na jednou vypadám hůř, než když jsme vyjížděli!
Cítila jsem znovu pálení v levé dlani a když jsem se podívala do své dlaně, měla jsem ji do krve odřenou, šli mi s ní po celé ruce červené popraskané rány a mě to připomnělo Marmondovy podivné znaky, které si vždycky maloval na ruce u ohně.
Vykřikla jsem:,,Musím hned za Marmondem!”
Norman nesouhlasně odfrkl:
,,Snaž se uklidnit! Za žádným Marmondem nejdeš! Obr by se zlobil. Musíš to zvládnout bez Marmonda!”
Norman to moje fňukání nevydržel. Zastavil koně, seskočil, stáhl i mě a šel mě hodit do ledového potoka! Naštvaně procedil:
,,Já tě s toho dostanu! Budeš v pohodě! Slyšíš?”
Připadalo mi, jako by mě Marmond takto na dálku oslaboval! Jako bych s ním byla spojená, nějakou neviditelnou mocí. To Norman nepochopí, bude zklamaný, že se v horách neuzdravuju…
–Nebezpečná cesta do vesnice–
Tu cestu si vlastně ani moc nepamatuju. Jen že mě Norman držel pevně před sebou na koni. Jeli jsme po úzké cestě do kopce kolem srázu. Sice bylo místy i zábradlí, ale už takové nestabilní. Vesnice byla vysoce oplocená a na dřevěných vysokých kůlech visely různé zvony a zvonky, které zvonily, jak jsme kolem procházeli, takže u brány už stáli hlídači a ptali se Normana, co jsme zač a proč tudy jdeme?
Norman na ně unaveně zabručel:
,,Potřebuju léčitele, je nemocná!”
Hlídači zavolali léčitele. Když přišel i se svojí ženou, tak si mě prohlížel, zakroutil hlavou:
,,Nemůžu jí pomoct!”
Norman zařval:,,Ale něco snad pro ni udělat můžeš!”
Léčitel oznámil všem co tam stáli u brány:
,,Její nemoc není nakažlivá, ale nevyléčitelná,” kývl. ,,Vezmeme ji zatím k sobě, až jí bude líp, můžete pokračovat dál ve své cestě…”
–Ve vesnici–
Když jsme vešli do vesnice a šli za léčitelem, všichni stáli u cesty a prohlíželi si nás. Starší žena — asi starostka — mluvila s léčitelovou ženou. Ta jí řekla, že nás ubytují u sebe.
U léčitele v chatě to bylo docela prostorné, měl největší chatu ve vesnici a hned vedle byl hostinec. Tam se Norman rozhodl jít najíst i napít. Chtěla jsem jít s ním, ale když jsem vstala se sedačky, kde mě usadili u ohně, tak jsem se zhroutila na zem. Norman na mě zakroutil hlavou, zahučel:
,,Chceš jít se mnou, při tom se neudržíš na nohou!”
Šel mě chytnout a zatřásl mnou:
,,Snaž se nehroutit! Donesu ti něco k jídlu a ty tu odpočívej!”
Když Norman odešel, zaspala jsem. Ve snu u mě stál Marmond. Měl krvavý oči a varovně zašeptal:,,Ty zemřeš!”
To mě polekalo a probudilo. Rozbrečela jsem se. Přišel ke mě léčitel, dával mi pít horký čaj s medem, říkal že to je čaj na uklidnění. Taky mi dal na hlavu mokrý šátek a na ruce mokrý rukavice.
Když se přihrnul Norman, už jsem usínala. Donesl mi v misce něco, jako guláš a placku. Jen mi to dal k nosu, smrdělo to česnekem, otřepala jsem se:
,,To jíst nechci!”
Léčitelova žena na mě udiveně vydechla:
,,Ochutnej, je to naše specialita!”
Norman mě pobízel:
,,Jez a nebuď vybíravá! Nic jiného ti nedonesu!”
Léčitel vážně pokýval:
,,Měla bys něco sníst! Tohle ti dodá energii, potřebuješ jí nabrat, abys byla co nejdřív dost silná na další cestu!”
Fňukla jsem:
,,Nemůžu! Dělá se mi s toho špatně!”
Léčitelova žena mi donesla v poháru mléko, na to jsem zakroutila hlavou:
,,Nechci mléko!”
Léčitel se zatvářil trochu pobaveně, pak Normanovi potichu prozradil:
,,Mám tu medovinu, ale smí ji jen trochu!”
Léčitelova žena se urazila, odnesla pohár s mlékem i misku s gulášem a plackou pryč. Bouchla za sebou dveřmi a léčitel se na to zasmál:
,,Musíte jí omluvit, občas nezvládá svoje nálady!”
Norman na to zakroutil hlavou a netrpělivě zabručel:
,,Tak už nám to dones, ať si můžeme připít!”
–Norman se spřátelil s léčitelem–
Mně ta medovina nechutnala. Zato Norman ji chválil — a hned chtěl dolít další pohár.
S léčitelem u stolu si dvakrát připili a Norman na něho začal k vůli mě tak divně naléhat:
,,Co má za nemoc, že jí nemůžeš pomoct?”
Léčitel na to zakroutil hlavou:
,,Není to v mých silách a schopnostech! Omlouvám se, jestli jsem vás zklamal, ale s něčím takovým jsem se ještě takto zblízka nesetkal.”
Norman zařval, skoro, jako když se zlobí obr:
,,Žiješ tu v horách, ty přeci musíš být mnohem lepší léčitel než všichni ti u obra v Temnovišti!”
Léčitel se Normana vyděsil a omluvně promluvil:
,,Je mi líto, ale s takto temně silnou magii nic nedokážu!”
Norman zabručel:
,,Co tím chceš říct?”
Léčitel začal Normanovi vyprávět o jedné podivné ženě, které se říká Bledá vrána. Ta by možná dokázala pomoct, ale jen tak se za ní nedá dostat, žije v jeskyni na nejvyšší hoře a pouští k sobě jen toho, kdo jí nechá před jeskyní dary a objeti. A jen tak obyčejný dary nepřijme!
Norman na to nešťastně vydechl:
,,Jaký dary a objeti by přijala?”
Léčitel pokýval:
,,Možná vaše koně? Tedy jestli jste ochotni o ně přijít?”
Norman se zhrozil, ale pak řekl:
,,No, o jednoho koně přijít můžu, ale o oba?”
Léčitel na Normana kývl:
,,Tak to napřed zkus s jedním koněm, když ho přijme a pustí vás k sobě do jeskyně, nech ji, aby ji prohlédla a řekla, co se dá pro ni udělat!”
Norman unaveně zabručel:
,,Dobře, zítra se za ni vypravíme. Teď už se musíme vyspat!”
–Bledá vrána–
Nemohla jsem v klidu spát. Sotva jsem zavřela oči, vyděsil mě Marmond. Vykřikla jsem a chtěla vstát, jít za ním.
Norman řval na léčitele, aby mi dal silnější spací lék. I přes to, že mi dal silný spací lék, něco mnohem silnějšího, mě pořád lákalo vstát a odejít. Norman mě až do rána pevně držel u sebe, takže se špatně vyspal. Ráno byl nabručený, tvářil se legračně. A mě se nechtělo vůbec vstávat. Norman se naštval, bez milosti mě šel hodit do ledové vody.
Cákal na mě a smál se:
,,Já tě naučím vstávat, když je čas!”
Šla ze mě pára a léčitelova žena se na to chvíli smála, ale pak se rozhodla mě zachránit. Donesla teplý přehoz a pomohla mi z vody. Norman bručel, abych se neopovážila lehat ke krbu! Půjdeme za Bledou vránou!
Léčitelova žena se na to tvářila trochu zamračeně, rozhodla se:
,,Půjdu napřed a promluvím s ní, ona by vás jinak nepřijala!”
Léčitel na ni zakroutil hlavou, povzdechl:
,,Ty tu s nimi zůstaň, já tam za ní zajdu, nechci, aby tě zase k něčemu naváděla!”
Norman dal léčiteli pro Bledou vránu mého koně. Řekl, že pojedeme spolu na tom jeho, je mnohem lepší.
Léčitelova žena mi pomáhala usušit a převléct do jiných šatů, které mi dala, varovala mě:
,,Dávej si pozor, není dobré se Bledé vráně dívat do očí!”
Norman zabručel:,,Snad to nebude zbytečná cesta.”
Když jsme šli zadní bránou s vesnice a procházeli kolem potoka, akorát se vracel léčitel a oznámil nám:,,Bledá vrána koně přijala, ale smí za ní jen ona!”
Ukázal na mě a Norman nesouhlasně prohlásil:
,,To nepřipadá v úvahu! Jsem její hlídač, nesmí nikam sama!”
Léčitel se zašklebil:,,Dobře, tak jí to musíš vysvětlit sám!”
Norman zabručel:,,Jistě, že jí to vysvětlím!”
Norman nechal raději druhého koně ve vesnici a šli jsme tam pěšky. Pak na mě brblal, že se vleču a nakonec mi dovolil vyskočit mu na záda, takže se Norman se mnou docela natahal, než vyšel ten kopec až nahoru, k jeskyni.
Tam u vchodu se mnou padl na zem a zadýchaně řekl:
,,Jsem vyřízený!”
Bledá vrána vyšla ze své jeskyně a chraptivě promluvila:
,,Vítejte u mne! Vím o vás i odkud přicházíte!”
Ukázala na Normana:
,,Ty si tu odpočineš. Počkej tu, prohlédnu si zatím tvoji nemocnou chráněnku!”
Byla to podivná bledá starší šedovlasá žena, zabalená do kožešinového pláště, na hlavě měla zvláštní čelenku a s ní ji trčely různé ptačí peří, na obličeji divné znaky a velký zahnutý nos. Malé ostré oči daleko od sebe a rty černě namalované. Vypadala docela děsivě, i když její postava byla drobná.
Prohlížela si moje ruce, zírala na všechny ty červené skvrny a nakonec se zadívala do mých zarudlých očí. Zakroutila hlavou a začala vysvětlovat:
,,Samotný mocný pán Temnoviště si s tebou neporadí! Nechává tě propadat černou propastí, když ví, že tvoje znamení od bezejmenné tím nezmizí. A co teprve ty všechny podivné stíny! Jsi jimi oslabená… máš v sobě pořád Devítijed! Ale to nejhorší, co mohl kdy obr dopustit je Marmond! Sice ti dokáže uspat znamení…ale ani obr netuší za jakou cenu! Jeho temná kouzla se jen tak snadno zrušit nedají. Obr Marmonda podcenil!”
Norman to všechno obrblal po svém, nakonec zahučel:
,,Takže co? Dokážeš pro ni něco udělat, nebo ji taky nepomůžeš?”
Bledá vrána kývla:
,,Moje pomoc je jediná rada, kterou ani nemusím říkat! Ona to ví sama! Musí za Marmondem!”
Normanovi se to nelíbilo:
,,Obr si nepřeje, aby za ním šla! Poslal jí schválně se mnou do hor, abych ji uhlídal, aby za ním nemohla. Slíbil jsem, že se v horách uzdraví! Že to zvládne i bez Marmonda! Obr bude zklamaný, když selžu! Musí přeci existovat i jiná možnost!”
Bledá vrána si ztěžka povzdechla:
,,I Obr je v tomto bezmocný, vezmi ji zpátky do Temnoviště k obrovi. Ty jsi udělal vše, co bylo ve tvých silách. Já ji dám na cestu kouzelný amulet léčivé energie a bylinky na čaj. Obr nesmí vědět nic o vaší návštěvě u mě!”
Dala mi na krk provázek, na kterým byl připevněný hezký lesklý průhledný kámen, možná křišťál? Pak nadrobila do šátku směs různých bylin, které měla rozvěšené u vchodu do jeskyně a zavázala do uzlíčku, podala mi to a zašeptala:
,,Marmond se nikdy nevzdá, tohle jsem vyčetla s toho, co máš po rukách, tak stejně ve tvých očích, jestli na tobě obrovi záleží, měl by to přijmout!”
–Norman je smutný–
Když jsme šli od jeskyně, kde přebývá Bledá vrána, Norman dlouho mlčel. Vedl mě pod paží, přidržoval, abych nesjela z prudkého kopce. Docela to klouzalo a Norman se snažil jít opatrně. Pak kousek od vesnice zabručel:
,,Tak mě mrzí, že tě budu muset vrátit obrovi v tomto hrozném stavu. Jen aby tě zase nechával s tím hnusným Marmondem!”
Chtělo se mi s toho brečet. Objala jsem Normana a zeptala se:
,,Co když napřed půjdeme za Marmondem?”
Norman si sedl na kámen, byl tu hezký výhled, zamyšleně odpověděl:
,,Asi je mi to už celkem jedno, nechám to na tobě,” pak dodal:,, Myslím, že se ti se mnou v horách i přes to všechno,jak ti je zle, líbí, co?”
Tak jsem kývla:,,Jo líbí. ”
Zmáčkla jsem se k Normanovi a lítostivě fňukla:
,,Je mi moc líto, že jsi kvůli mě přišel o koně.”
Norman se ušklíbl:,,Já o koně nepřišel, byl to tvůj kůň!Ty jsi o něho přišla.”
Zasmál se a ukázal na kámen od Bledé vrány, který se mi leskl na provázku pod krkem:
,,Nebo spíš jsi koně vyměnila za kouzelný kámen, snad bys toho litovat nemusela, budeš ho mít na památku, jestli ti to obr dovolí, si ho nechat…”
Začala jsem brečet a Norman zabručel:
,,Raději půjdeme do vesnice, dáme si v hostinci něco dobrého k jídlu, zapijeme zklamání a hned nám bude líp!”
Tak jsme se zvedli a vydali do vesnice. Norman se díval do nebe a zakroutil hlavou:
,,Dneska bude větrno a deštivo. Zůstaneme tu do zítra a ráno vyrazíme na zpáteční cestu.”
–V hostinci–
Norman si objednal pečeni a celou láhev vína. Mě zlákaly medový koláče a Norman se na to zasmál:
,,Ani jsem nečekal, že tu budou mít něco i pro tebe!”
Hostinská se na nás divně dívala, i místní, kteří seděli u dlouhého stolu si nás pořád prohlíželi.
Později za námi přišel léčitel a ptal se, jak jsme dopadli u Bledé vrány? Norman mu to povyprávěl a léčitel na to pokývl:
,,Vezmu si ty bylinky a uvařím čaj, jestli jsi unavená, odvedu tě za ženou odpočívat, chceš?”
Norman řekl za mě:
,,Souhlas, vezmi ji odpočívat, já tu zatím ještě trochu popiju a pak se přidám!”
Moc se mi nelíbilo, že tu chce Norman ještě zůstat a chlastat, ale odešla jsem bez řeči s léčitelem. Uložil mě na sedačku ke krbu a šel uvařit čaj. Jeho žena si ke mě přisedla a vyptávala se, jak to všechno dopadlo?
Léčitel jí řekl, aby mě nechala v klidu a šla za ním do kuchyně. Když odešla, zavřela jsem oči. Bylo mi smutno a chtělo se mi brečet. Najednou jsem sebou cukla a vstala jsem. Přišla ke mě léčitelova žena a zeptala se:,, Co se stalo?”
Tak jsem jí začala povídat o Normanovi, jaký bývá hrozný, když se víc napije! A ona si povzdechla, rozhodla se:
,,Já půjdu pro Normana a přivedu ho sem.”
Chtěla jsem jít taky, ale léčitel měl pro mě už hotový čaj. Tak chtěl, abych to napřed vypila a byla v klidu, že to s Normanem zvládnou.
Ale nezvládli! S hostince se po chvíli ozýval hluk, strašlivý řev a zděšení. Chtěla jsem vstát a jít se tam podívat. Bylo mi tak divně, asi po tom čaji? Spadla jsem na zem a už tam zůstala ležet v bezvědomí…
–Norman se ztratil–
Když jsem procitla, seděla u mě léčitelova žena. Všimla si, že jsem se probrala. Starostlivě se zeptala:
,, Jak ti je?”
Chtěla jsem odpovědět, ale ona z ničeho nic vyhrkla:
,,Norman je pryč! Venku už je tma! Hlídači zavřeli bránu, muž ho šel hledat i ze psem, vrátil se bez Normana! Prý se pes zastavil u srázu a dál nešel. Byli v dálce vlci, tak se vrátili do bezpečí.”
Vytřeštila jsem na ni oči. Nechápavě jsem vyhrkla:,,Kde je Norman?”
Ona zopakovala:
,,Je pryč…po té co zdemoloval hostinec, pomlátil všechny kolem se rozběhl ven za bránu a už se nevrátil!”
Strašná představa! Norman odešel beze mě! Nechal mě tu samotnou v cizí vesnici v horách. Rozbrečela jsem se a zavolala:
,,Normane vrať se!”
Hlasité předčítání