Když noc hvězdám peřiny rozestele
a vánek zazpívá sladké příběhy
jenž jsou opojné jak vůně jetele
pak jasná zář plete kabátek něhy.
Když zlaté střevíce tančí oblohou
a Velký pes pořádá vesmírný ples
jenž velkolepý je svojí rozlohou
pak až k bohům šplhá Siria lesk.
Když zimní trojúhelník nebi vládne
a mocní obři klaní se k Zemi
ať jejich paprsek k půdě padne
a pomiluje planetu mezi všemi.
Půlnoční nálada mě občas dohání
však záblesky víry ji opět rozhání.
Mé zorničky se rozšířily radostí, když loni, během předvánočního úklidu pod prachovým obláčkem, mé mrštné prsty nalezly sbírku básní a povídek. Nebyl to ledajaký nález, ale byl to skokanský můstek do mých vlastních vzpomínek.
V zápalu melancholie jsem zkoušela opět něco nového vytvořit. A brzy jsem došla ke zjištění, že mě psaní stále bavilo.
Jenom jsem občas neměla volné ruce (se třemi dětmi to prostě vždycky nejde), takže část textů jsem začala vymýšlet tak, že jsem si je rovnou recitovala nebo zpívala (jedná se o můj rekreační zpěv) a nahrávala do telefonu.
V září jsem si založila účet na YouTube, kam umisťuji své vlastní texty v doprovodu ai (povětšinou v doprovodu AI). A od začátku školního roku mám také předsevzetí, že každý den napíšu alespoň jeden sonet...
Hlasité předčítání
