Teď vločky mají chvilky násobilky,
a jak peří prachová se snáší,
peřiny pohádek vítaj první snílky,
vteřiny medových hodin dál peláší.
Zrcadlo rybníka pod zásypem mizí,
pařez obléká kožich zimní nadílky,
perleťové ticho se hlasitě veselí,
a k cíli jdou stopy víly Bloudilky.
Po nebi pluje hříva Zlatovlásky,
sněhová růže je mrazem kovaná,
však když slunce chytá loutky za provázky,
tak paprskům je kalná louže oddaná.
Tak jako Elzin šíp bodá ostrostí,
zamrzlé srdce hoří lhostejností.
Mé zorničky se rozšířily radostí, když loni, během předvánočního úklidu pod prachovým obláčkem, mé mrštné prsty nalezly sbírku básní a povídek. Nebyl to ledajaký nález, ale byl to skokanský můstek do mých vlastních vzpomínek.
V zápalu melancholie jsem zkoušela opět něco nového vytvořit. A brzy jsem došla ke zjištění, že mě psaní stále bavilo.
Jenom jsem občas neměla volné ruce (se třemi dětmi to prostě vždycky nejde), takže část textů jsem začala vymýšlet tak, že jsem si je rovnou recitovala nebo zpívala (jedná se o můj rekreační zpěv) a nahrávala do telefonu.
V září jsem si založila účet na YouTube, kam umisťuji své vlastní texty v doprovodu ai (povětšinou v doprovodu AI). A od začátku školního roku mám také předsevzetí, že každý den napíšu alespoň jeden sonet...
Hlasité předčítání
