Potom jsem byl od svých průvodců do jakés uličky slepé zaveden, jejíž obyvatelé ještě zachovalé lavice, stoly, hrnce etc. rozbíjeli, ven vynášeli a hned pro nové na tržiště běželi. I tázal jsem se, proč si tak divně počínají, a bylo mi řečeno, že to jsou národohospodářové aneb ekonomové, blahobyt spotřebou poměřující, pročež také jen dreky mizerné, kteréžto nic nevydrží, zhotovovati radí. Stejně tak dávali ulici pořád na stejném místě rozkopávati, zasypávati, dlážditi a znovu rozkopávati, aniž by pozorovali, že za jejich zády mostek prastarý chátrá, až se pod oslem jakýmsi jdoucím zbortil a do louže spadl. Na to obrátivše se národohospodářové tito chvatně, všecky mosty co jich kde bylo prohlížeti, opravovati, bourati, nové stavěti a staré přenášeti počali.
Další pak, alchymistické čáry provozujíce, z páry nad hrnci horké neb studené kaše dovozovali, jaké výnosy kdo obdrží, když těm i oněm půjčí, aby si tolik a tolik lavic, stolů, hrnců etc. nyní i napřesrok koupiti mohli. Při tom plodiny na polích a hovada na pastvinách z vlastní přirozenosti rostoucí neb se pasoucí výrobou jmenovali, takže dočista pšenici nepěstovali, slepice a vepře nechovali, ale zrno, vejce, maso etc. vyráběli. Nebylo se tudíž co diviti, že pak na slunci opékání a v moři cachtání průmyslem nazývali.
Tu jsem pozoroval, že jest čím dál tím obtížnější k živobytí nezbytnou prací se uživiti, pročež také starých řemesel a zaměstknání valem ubývalo a místo nich se všude neužitečné čachrování, trdlování a kejklování rozmáhalo. Tak se někteří děláním a převážením sněhu zabývali, jiní zas v zimě jezera jakás umělá k necudnému těla smáčení ohřívali, a v létě naopak je ledem pokrývali, aby se klouzati mohli. Myslil jsem, že taková bláznovství pro nezájem obecný sama od sebe na oubytě zajdou, tu se však odkudsi nějací zhovadilí bubeníci vyrojili a pitvořením všelikým o nezbytnosti zbytečného přesvědčovati počali, což se rozumným býti ukázalo, neb velmi mnohé k takové rozmařilosti strhli, že i za ty nejpodivnější pošetilosti vlastní, a dokonce vypůjčené peníze beze zbytku utráceli.
Vida té rozpustilosti náramnost, obával jsem se, aby na neprozíravý lid hladomor nepřikvačil neb jej v zimě mráz nevyhubil. Byl jsem však Mámilem ruče upokojen, že se vše potřebné proti takovým i jiným pohromám v jakési vzdálené zemi Kitáj zvané levně nakoupí a na příslušná místa dopraví. Aby se pak palivem a loučemi neb svícemi neplýtvalo, nařídili prý veřejného blaha opatrní správcové od jara do podzimu dny prodlužovati, a noci zkracovati. Napadlo mne, že v létě jsou beztak dny dlouhé a noci krátké a že by něco takového bylo příhodnější v zimě činiti, neosmělil jsem se však vysloviti, abych nebyl za hlupáka držán.
Z téhož důvodu ekonomové jakékoliv zavádění dnů volných od kvaltování pro ztráty náramné kritizovali a oubytek fortele z pachtování jakož i krámů pro ten čas zavřených hbitě vypočítávali. Jen to bylo divné, že zástupy bez práce začasté lelkující buď vůbec neviděli, neb jim osud hojičů neduhu národohospodářského připisovali. Někteří pak prohlašovali, že oni zástupové nicnedělajících pro vlastní lenost, neumělost a nepřizpůsobivost právem přehlíženi neb odstrčeni jsou, leč by bitím či hrstkou rýže denně k laciné práci přidrženi byli. Když jsem namítl, že by náležitým kvaltováním, slušným vejdělkem a jeho outratou k obecnému blahobytu zajisté přispěli, jedni mne vysmáli, druzí na mne fukali, třetí opřáhli a čtvrtí vhoditi do louže za oslem se strojili.
Pro ouplnost nutno dodati, že namnoze se tu zvláštní mlejny větrné na obrtlících otáčely, rychleji neb pomaleji melouce. Na můj dotaz odvětil Všudybud, že ty mlejny peníze melou, a byla jména jejich burzy, banky, směnárny, komory a mnohá jiná. Početné davy obratných, pilných, snaživých, učených a všelijak jinak dovedných se do nich draly i tlačily, div že se tito navzájem neumačkali, když jsem však mimo bryle mámení pohlédl, viděl jsem mnohé mleče schlíplé a pobledlé vycházeti, ačli je šlakem trefené neb vlastní rukou ze světa sprovozené zadem nevynášeli. Mlynáři naproti tomu s naditými kapsami výskali, smáli se, dováděli, hýřili, tančili, jezdili, létali, jedli, pili etc. a na mne šibalsky pomrkávali, jenže já s nimi nic společného míti nechtěl, pročež jsem řekl: „Nelíbí se mi po tom déle zevlovati – poďme odtud.“
—
Tato jinde cenzurovaná kapitola spisu Jana Amose Komenského Labyrint světa a ráj srdce se nachází v jediném zachovaném výtisku nedatovaného vydání, uloženého in folio v Literárním archivu Památníku národního písemnictví. Při dolním okraji stránky je glosa červenou inkoustovou tužkou: O těchto věcech neslušno hovořiti, natož psáti.
Poutník stav národohospodářský spatřuje (J. A. Komenský)
Četba díla zabere cca 5 min.
Hlasité předčítání
