Prochází chodbou perníkového zámku
jde po schodech slepených cukrovou vatou
až do mandlové komnaty má pozvánku
tam poprvé potká krásku pihovatou.
V marcipánovém vánku stojí žena
kolem pasu má ozdoby z lentilek
zdá se že šípem lásky je zasažena
po tváři jí tančí červený plamínek.
Milostné ozvěny jsou pohlcovány
končí ve stěně ze sněhových pusinek
ze srdcích jsou stezky evakuovány
a v žilách proudí života pramínek.
Až přijde správný čas, medové dny skončí
pravou lásku však ani sůl nerozloučí.
Mé zorničky se rozšířily radostí, když loni, během předvánočního úklidu pod prachovým obláčkem, mé mrštné prsty nalezly sbírku básní a povídek. Nebyl to ledajaký nález, ale byl to skokanský můstek do mých vlastních vzpomínek.
V zápalu melancholie jsem zkoušela opět něco nového vytvořit. A brzy jsem došla ke zjištění, že mě psaní stále bavilo.
Jenom jsem občas neměla volné ruce (se třemi dětmi to prostě vždycky nejde), takže část textů jsem začala vymýšlet tak, že jsem si je rovnou recitovala nebo zpívala (jedná se o můj rekreační zpěv) a nahrávala do telefonu.
V září jsem si založila účet na YouTube, kam umisťuji své vlastní texty v doprovodu ai (povětšinou v doprovodu AI). A od začátku školního roku mám také předsevzetí, že každý den napíšu alespoň jeden sonet...
Hlasité předčítání
