Procházeli jsme se noční ulicí a tys chtěl něco říct…snad jen už z principu jsem tě
nenechala dokončit větu.Oba jsme se smáli,jako už tolikrát předtím.Bylo pro oba příjemnější nechat to tam,kde jsme byli..bez nálepek a označení.
Od mala jsem dávala na pocity,co mi velely ať se neptám kam patříme,protože snadno přijdeš o svoje místo na výsluní.
Bylo už chladno a foukal vítr,konec léta se vznášel mezi námi a tys dosedl na studenej shod
před domem.
Náš večer ještě visel ve vzduchu a bylo jasný,jak se nebezpečně houpáme nad
propastí,které jsme ani jeden nerozuměli.
Smála jsem se a už ani nevím čemu…asi jsem schválně vyhledávala tvojí přítomnost..byla
to jediná jistota,která v poslední době zůstala.Z hospody se ozýval hlasitý smích lidí,kteří
ještě nepřišli o ideály anebo přisli mnohem dřív.
Jak ses nadechl do noci a chtěl zase prolomit mlčení přišlo mi správný sednout si na tvůj klín
a rázem bylo ticho..ticho,který by se dalo krájet.Podíval ses nahoru a já lovila ve hvězdách
velkej vůz…těžko říct,jestli tam byl,vnímala jsem jenom tvůj dech a jak nespoutaně bije tvoje
srdce,hlasitě přehlušilo vítr a ozvěny opilců v dáli.Cítila sem klid a pokoj na kočovné cestě vlastním životem a ovinula Ti paži kolem krku.
Obloha se točila a slova se hrnula z těch sladkejch úst a já tě nechala mluvit.
Zase mi slibovaly domov zalitej sluncem a v noci nebe ,ze kterýho padaj hvězdy.
Bylo to poprvé,cos řekl MY…docela zaraženě jsem to dokázala úspěšně ignorovat,alespoň v tu chvíli…Jak si může myslet,že budu tak naivní?
Sladký řeči Ti naložej v plným kontejneru a vyklopí před barákem,dokud nezbude nic než
kompost.Kytky někdy ani nevyrostou ,protože nemají dost času a sluníčka a stejně tak se to
má se vztahama.Hnojivo nezachrání zvadlej květináč,když se do něj dají mšice…Já byla ten napadlej květináč a po nedávný cestě na horský dráze,co si říkala život,jsem neměla nejmenší chuť na další vyjížďku.Nedá se přemýšlet ,když tak voníš a cítím z Tebe domov bez mříží.
Pomalu jsem cítila ten dech blíž a blíž a já Tě neodstrčila…
Líbají se kamarádi?
Moje hlava byla kousek od exploze a já zmáčkla tlačítko.
Moje ruce ovinuly každý milimetr,co znamenal Tebe a nepustila bych Tě kdyby posměváček
vracející se z hospody neroztrhl náš dokonalej moment.
Proč najednou tak voníš?
Dřív mi to tak nepřipadalo…s klidem jsme mohli pít kafe a rozebírat tragický životy
ostatních.Stěžuješ mi to…chtěla jsem zamávat a prohodit něco o tom,jak si to zase užijeme
přístě,ale nechtělo se mi domů,protože tam nebudeš Ty.
Začal ses mi dít a nevím,jestli ze mě mluví půl baru,kterej jsme dokázali vypít dosucha,nebo
tam cejtím něco silnějšího..možná něco tak silnýho ,že se nemůžu svobodně rozhodovat a
to se mi nelíbí.
Mám jít s Tebou i když je to proti hranicím,který jsem nezdolně postavila?
Tvoje rty se nebezpečně přiblížily a já se přistihnu jak jim jdu naproti a tak trochu nedýchám.
Nasávám to teplo a jsme jeden…Líbí se mi všechno,co jsem nikdy nechtěla ochutnat a
začínám mít větší hlad.
Utíkám za divadelní oponu a hledám v kabelce klíče,protože si potřebuju zachovat
alespoň trochu vlastní důstojnosti.
“Promiň,ale tohle nemůžu”…
Nechám Tě tam stát a utíkám,jak Popelka z plesu..nemám střevíček a je mi jedno,že ho
držíš.
Tyhle pocity obvykle znamejí závazky a já nestojím ani jedno z toho,protože zkrátka nevěřím
na pohádky…
Hlasité předčítání