Lucifere, jsme bratři,
neboť jsem upadl do temnoty.
V temnotě dlím a pracuji,
stejně jako ty.
Ve stejné dílně
ve tvé společnosti nocuji.
Jako sokoli kterým zakázali letět,
Není pro nás jinde místo,
než v továrně na chaos.
Společně žijem
a pracujem taky společně.
Vyrobíme tuny prachu.
Koveme jednotlivá smítka neúnavně,
hrdě a odhodlaně.
Bez radosti, bez strachu.
Bez respektu ze zániku.
A svaly, ty by mohli vařit krev.
Kdyby jen nějaká zbyla.
Šlachy žhnou a praskají,
v temnotě se ztratí a zase se švihem vrátí,
přesně jako biče boží Satanovi.
Ten se mstí za tebe, v mém srdci,
který ses tam ukryl,
před tím ďáblem v mojí duši,
který kove hřeby z nihilu,
a už si libuje v představě sladké
že zatluče je do mé rakve.
Po práci popíjíme víno
a posloucháme ptáky.
Víno je hořké jako jed
a noční ptáci věští tvůj i můj zánik.
A tak pozorujeme noční nebe,
které nás blouzní,
vyvržence z nebe i z pekla,
znamením možná falešným.
A já se jen zasměji,
že když padala hvězda
a na chvíli přinesla naději.
Nevedla nás snad k ráji?
Spíš jen k další Rýnské tragédii.
Hlasité předčítání