Jsme jako lidé z podsvětí, kteří dlouho neviděli slunce,
vypínáme se k tupým výkonům v pekle odcizené práce,
aniž bychom sklidili uznání a pocítili radost z vítězství
sžíráni marnými touhami a poníženi vlastním sobectvím.
Naše ctižádost tak skleslým nitrem odvrací se od všeho,
co původně bylo zdrojem hrdosti velkého rodu našeho.
Tak marnost vrchu nabyla a úspěch ověnčil se potupou,
tak zdání plytké svobody hloupou stalo se nám jistotou.
Dávno jsme již odvykli společným slavnostem jara,
časně ranním shromážděním, v nichž svornost lidu zrála,
zřekli se svátků plodnosti, přestali mluvit jazykem orlů,
ztratili pojem triumfu a veřejné pocty,
. zmoženi buranstvím měšťanských dvorů.
Naše vznešené dcery přestalo zdobit ladné umění tance,
naše syny hrdé zápasy, v nichž soka na zem složí hladce,
družiny krásných žen a mužů neplní již naše prostranství
zpěvem vzájemného díkůvzdání, jímž znělo ryzí pohanství.
Jsme pouhé vypjaté stíny neonového podsvětí
. a mechanické produktivity,
za níž skrýváme své odumírající touhy.
Hlasité předčítání